„Když máte vizi, kam si přejete dojít, a máte na to drive, pak je to nesmrtelné a prakticky nemůžete prohrát.“
Plzeňský rodák Petr Zápotocký má za sebou obdivuhodný příběh, kdy se ze supermarketu dostal až do vedení digitální agentury. Jeho životní cestopis započal plněním regálů v Globusu, odkud se Petr vypracoval až na pozici CEO agentury ANT studio. Když odloží notebook, možná ho v létě uvidíte na sportovních akcích, v zimě se zase prohání na lyžích nebo pořádá párty pro přátele ve svém domě.
Narodil se ve Stodě, Plzeň-jih. Vyrůstal v Chlumčanech, které jsou odtud vzdálené asi dvacet kilometrů a kde žije i dnes. Maminka dodnes pracuje jako učitelka ve zdejší mateřské škole, kterou nyní navštěvuje i Petrův nejstarší syn. Petrův tatínek byl odjakživa podnikavý typ. Vystudoval stavařskou školu a aktuálně podniká v oblasti autodopravy a pronájmu skladových prostor.
Rodičům se narodili tři chlapci. Petr je nejstarší a má tedy ještě dva mladší bratry. První je mladší o tři roky, vystudoval stavařskou školu a ve svém zaměstnání počítá statiku mostních konstrukcí. Druhý bratr je od Petra mladší o třináct let a aktuálně studuje strojní školu.
„O nejmladšího bráchu jsem se od mala hodně staral a vzhledem k tomu, že sám mám dvě děti, často si dělám srandu, že jsem trojnásobný otec.“ (smích)
Petr již devět let žije s manželkou Štěpánkou, s níž má dva malé syny, Vincenta a Adama. Štěpánka má vystudovanou ekonomickou školu a momentálně je na rodičovské dovolené. Předtím pracovala na projektech v rámci automotive – návrhy elektrovybavení.
Doma si manželé dokážou popovídat i o práci, jelikož Petr studoval střední školu elektrotechnickou. Tam si Petr vybudoval kvalitní základ pro studium vysoké školy zejména v oblasti matematiky a programování.
Právě na střední a pak zejména na vysoké škole si Petr našel nejvíce kamarádů. Čím více se specializoval, tím více si se spolužáky rozuměl. Se svými spolužáky se setkává několikrát ročně a jednou za rok uskuteční kompletní sraz třídy.
Kromě toho v létě jezdí s partou několika lidí na sportovní akce a v zimě zase společně lyžují. Petr je velmi společenský, a tak o letních měsících rád pořádá setkání pro své přátele.
Během studií si Petr přivydělával různými brigádami, převážně v obchodních řetězcích. Jako brigádník pracoval například pro Tesco či Globus. Už během doplňování sušenek do regálů vypozoroval, že ho zaměstnanci nechávali velet a řídit provoz.
Ke svému oboru se dostal ve chvíli, kdy začal studovat Fakultu aplikovaných věd na Západočeské univerzitě v Plzni. Věděl, že tíhne k technologiím, proto si zvolil obor informační technologie. To byla pro Petra jasná volba – jako alternativu zvažoval na vysokou školu naopak vůbec nejít.
Ze Západočeské univerzity si odnesl bakalářský titul a poté strávil dva roky inženýrským studiem softwarového inženýrství.
„Byla to cesta nejmenšího odporu a přišlo mi nejrozumnější se v rámci technologií posouvat. Pořád jsem však měl takovou tu vizi, že musím získat titul, ale dneska bych tu vejšku s klidem vynechal a vůbec by mě to netrápilo.“
Na konci třetího ročníku, tedy v roce 2011, se díky kamarádovi přihlásil do firmy, která tvořila webové stránky a věnovala se online marketingu. Zakladatel firmy Petr Vataha hledal tzv. holku pro všechno, což se mladému studentovi zamlouvalo. Tenkrát asi málokdo tušil, že z týmu o pěti lidech časem vznikne dnešní ANT studio. Z brigád v Globusu tak Petr nastoupil rovnou do fungující agentury.
To bylo v době, kdy se SEO specialisté zaměřovali především na linkbuilding, katalogy firem a obsahové weby. Kromě toho se tým věnoval například servisu webů a Petr byl přijat jako člověk, který měl tyto náležitosti zaštítit.
Ačkoliv se na škole vnímal jako premiant, který má rád vše vyladěné „do puntíku“, po nástupu do nové firmy se Petrovi zcela otočily priority. V práci si uvědomil, že vysoká škola není tolik potřeba a studium proto dokončil v úsporném režimu „cena–výkon“.
„Řekl jsem si, že tomu nebudu věnovat ani minutu navíc, protože mi to již přestalo dávat smysl. Už jsem spolupracoval s ANT studiem, ve kterém jsem viděl cestu a opravdu mě to chytlo. Viděl jsem tam spoustu příležitostí a od zakladatele Peti jsem měl poměrně volnou ruku. Mohl jsem se pustit do čehokoliv jsem chtěl.“
Petr se tedy začal vzdělávat a prokousávat oborem SEO, který ho velmi zaujal. To vedlo k tomu, že se SEO tým stal prvním uchopitelným týmem v rámci ANT studia. Do té doby téměř každý v týmu dělal vše a tímto se agentura pomalu začala specializovat.
Za tu dobu Petr přičichl k různým oblastem, kterým se firma věnovala, a tak si mohl téměř vše osahat. Výjimkou bylo programování – nicméně práce se skripty či pohled do HTML a CSS Petrovi nedělal žádný problém, protože základy se naučil ve škole.
Jak firma postupně rostla, Petr dostal na starosti i nábor zaměstnanců, tudíž měl možnost si svůj SEO tým poskládat sám. Ten se nakonec rozrostl ještě o několik týmů kolem.
Po několika letech si zakladatel Petr Vataha potřeboval odpočinout, a tak se na počátku roku 2022 Petr Zápotocký stal druhým CEO a dostal se tím do vedení ANT studia.
Petr Vataha dnes vede dceřinou společnost Mravenci na online s.r.o., která se věnuje primárně menším klientům.
„Tím, jak ANT studio vyrůstalo od píky, jsme v jednu chvíli řešili klienty od špendlíku po lokomotivu. Ze spousty pohledů to už nedělalo dobrotu – ať už kvůli interním procesům, tak i kvůli komunikaci a strategii, jak to uchopit. Řešili jsme opravdu všechno a uvědomili jsme si, že toto musíme nějak vyřešit.“
„Rozhodli jsme, že ANT studio půjde cestou středně velkých a velkých klientů. Menším klientům už jsme nebyli schopni zajistit přidanou hodnotu a nebyli naším cílem, proto Peťa přišel s myšlenkou, že založíme druhou agenturu, která si menší klienty vezme pod křídla a zároveň bude fungovat jako trainee pro potenciální ajťáky pro ANT studio.“
Od té doby má Petr Zápotocký na starosti kompletní větev online marketingu. Dnes jsou to tři oddělení, která zahrnují vývojáře, online marketing (sociální sítě, SEO, PPC, newslettery, kreativu a obsah) a nakonec obchodní oddělení.
Jaká rada Vašeho vzoru/mentora ovlivnila největší úspěch na Vaší agenturní cestě?
Vždycky když jsem nějak procitl, byly to takové AHA momenty. Na většině z nich má zásluhu Martin Fuks. Martin je bývalý produktový ředitel Seznamu, nějaký čas strávil v představenstvu a po nějakém čase zjistil, že to není úplně pro něj. Poslední tři nebo čtyři roky spolupracuje s námi.
Říkáme mu interní kouč. Věci, které mě někam posunuly, z 95 % pocházejí právě od Martina. Petr Vataha – stejně jako část ANT studia – pracoval v Seznamu, navíc všichni mají ty samé školy, takže se mezi sebou historicky znali.
V určité době Petr potřeboval nějakou pomoc, podařilo se mu tedy přesvědčit Martina, aby to s námi zkusil. Tehdy jsem však Martina neznal, takže jsem byl trochu skeptický k tomu, že by nám radil člověk zvenku.
Mé přesvědčení se záhy zcela obrátilo. Kdybych měl říct jedno jméno, které mi převrátilo všechny superlativy, bylo by to jméno Martin Fuks. Věcí, které mi předal a které mě opravdu ovlivnily, je spousty.
Určitě mohu zmínit čtyři nejzásadnější věci, které mě nejvíce posunuly. Je to jako Čtyři dohody. První z nich je Nehřešit slovem. Tedy mluvit co nejvíce k věci, upřímně, na rovinu, a to ke komukoliv. Něco mi přijde na mysl, řeším to nebo něco potřebuji, proto jdu za tím člověkem a řeknu mu to přesně tak, jak to je. Bez rozmazávání.
Pokud se chcete nějakým způsobem rozvíjet, je podstatné si nejprve uvědomit, že se něco děje, a to je to nejtěžší. A ve chvíli, kdy si to uvědomíte, je třeba něco změnit a to je další těžká věc.
Další dohody jsou Nebrat si věci osobně, Nedělat si domněnky a Dělat všechno na maximum. Pokud se toho nedržíte, může se stát, že si vykonstruujete zcela chybný vzorec. Obzvlášť, když tyto elementy nerespektujete a „mistrovsky“ je spojíte dohromady.
Opravdu TOP případy jsou tzv. trojboje. Někdo hřeší slovem a ten další z toho vyvodí domněnku, kterou si vezme osobně.
Uvedu krátký příklad. Martin šel po ulici a potkal svého dobrého kamaráda. Kamarád kolem něj prošel, koukal do země a neřekl vůbec nic. V případě, že Martin poruší dohody, začne přemýšlet o tom, zda udělal něco špatně. Pokud navíc dumá nad tím, čím kamaráda naštval, znamená to, že si to vzal osobně, a tím celý problém ještě prohloubil.
Martina rozhodí jeho vlastní emoce kvůli tomu, že mu někdo něco řekl nebo případně neřekl. A později se třeba dozví, že tomu člověku ten den umřel někdo blízký, a tím pádem byl mimo.
Tím chci říct, že není dobré si vytvářet domněnky například kvůli tomu, že někdo něco řekne nějakým tónem. Pokud třeba dostanete nějakou radu, není na místě si to brát osobně a obviňovat se za to, že jste to nevěděli.
A cokoliv, co dělám, dělat na maximum – to je takové instantní pravidlo. Dělat něco napůl není můj styl a nedávalo by to příliš smysl.
V minulosti jsem na tyto věci často narážel, našel jsem však v sobě velký potenciál s tím pracovat. Například jsem měl v hlavě docela guláš ve chvílích, kdy jsme se s Peťou Vatahou bavili o něčem komplexnějším. Nebylo to tak, že to krátce vyřešíte a tím to končí. Diskutovali jsme například o tom, jaké další kroky dělat ve firmě, nebo to byly typicky porady.
Začal jsem narážet na to, že každý z nás má svůj pohled na danou věc. Sklouzávalo to k tomu, že se z porad všichni vraceli jako z ringu. V té době jsem si několikrát řekl, že to nemám zapotřebí.
Z meetingů jsem odcházel jako zpráskaný pes. Peťa dokázal diskusi překlopit takovým způsobem, že jsem vždy hledal chybu v sobě. Ve skutečnosti jsem to však obrátil já, protože Peťa pouze komunikoval a já jsem z toho vyvozoval domněnky.
Bral jsem si to osobně a připadal jsem si jako ten, který něco dělá a dělá to špatně. Několikrát jsem měl – a nejen já – slzy v očích. Nakonec jsme z toho ani nic nezískali, protože z těch porad nevznikly žádné faktické závěry.
Také u nás hodně řešíme zpětnou vazbu. Tenkrát to bylo tak, že téměř každou zpětnou vazbu jsem vnímal jako cihlu do obličeje. Tím, že jsem si vytvářel domněnky, jsem dokázal z jedné věty vygenerovat obrovské množství závěrů.
Přemýšlel jsem o tom celou noc a říkal jsem si, že si nechci každý den po práci dávat desetikilometrovou procházku, abych to rozdýchal.
Poté ale přišel Martin Fuks. Problém začal rozkrývat s jednotlivci a to mi pomohlo si uvědomit, že je to vždycky o mně. Všechno je o tom, co máte v hlavě. Martin mi ukázal, že existuje problém, a buď s ním chci něco dělat, anebo ne. A já jsem byl z těch, kteří s tím chtěli něco dělat.
Vše jsem bral hrozně vážně a pořád jsem něco řešil. Dneska si už snažím říkat, že když má problém řešení, není třeba si dělat starosti. Když řešení nemá, starosti nepomůžou.
Pokud mě tedy něco trápí, položím si otázku: „Když o tom budu přemýšlet, pomůže to, nebo nepomůže?“ Podstatné je si to v tu chvíli uvědomit a vystoupit ze zacykleného procesu.
Myslím, že posun k tomu, jak pracovat se svými myšlenkami a nenechat se jimi utopit, byl jeden z hlavních pilířů způsobu, jak se z této samsáry dostat.
A nebyl jsem to jenom já. Martin pomohl celému týmu. Předtím jsme měli čtyřhodinové porady, na kterých jsme často zabředli do nesmyslných detailů, ve kterých jsme se šťourali, až nakonec porada skončila a k ničemu jsme nedošli.
Nyní vedeme porady, které mají definovaný a jasný line-up, na základě toho vzniknou nějaké body a ty naplánujeme k dalšímu řešení. Taková porada je efektivní a stihneme ji třeba do hodiny.
Rád bych také zmínil, že se snažíme hodně posouvat firemní kulturu, respektive práci s lidmi. To je základní stavební kámen ANT studia – super tým, na který je možné se spolehnout a který funguje.
Když řešíte, jaká pravidla nastavit a jak by věci měly fungovat, často je nastavujete podle nejslabšího článku v řetězci. To však obvykle znamená, že všech čtyřicet devět lidí, kteří jsou před ním, bude tento systém brzdit.
Typický příklad je, že Pepa nechodí do práce – pojďme tedy zavést píchačky, budeme sedět od osmi do čtyř v kanceláři, protože Pepa jinak nepřijde. Toto je nastavené podle toho nejhoršího.
Jenže člověk, který dělá ve dne v noci na home officu a potřebuje jen ve tři hodiny vyzvednout děti ze školky, odvede třikrát tolik práce než flákač, který tady je pouze kvůli píchačkám. Tím si držíte Pepíka, kterého v práci vlastně ani nepotřebujete, a toho nejlepšího člověka ve firmě tím akorát znechutíte.
Dnes, pokud řešíme například nějaký systém nebo přístup, zkrátka cokoliv v rámci pracovních procesů našich kolegů – se snažíme napárovat to pro ty nejlepší lidi, které tady máme. Chceme, aby ti nejlepší v ANTu měli systém, který jim vyhovuje, nebude jim překážet a který bude pro ně připravený.
Pokoušíme se vždy vymyslet nejlepší řešení pro nejlepší lidi ve firmě a teprve pak řešíme výjimky. Ale dlouho jsme to měli tak, že jsme se snažili pravidla ohýbat podle těch nejslabších, aby se nic nestalo.
S tím souvisí i to, že jsme nedávno přešli na systém pro projektové řízení Asana. Předtím jsme používali pro práci na projektech vlastní systém. Historicky k tomu vedlo asi více podnětů, ale asi ten nejpodstatnější důvod je, že jsme přestali trackovat.
Zjistili jsme, že trackování nám zcela přestalo vyhovovat. Pro nejlepší lidi, které tady máme, bylo trackování často brzda. Když trackuji práci, vím, že je třeba vytrackovat nějaký čas, zároveň vidím, že na něco mám k dispozici pouze hodinu a více se tomu věnovat nemohu. Přitom bych mohl na takový úkol úplně v klidu vytrackovat dvě hodiny, protože jsem tak nastavený.
Samozřejmě pokud někdo udělá za den dvě čárky, pak je na našem řešení, abychom tady takového člověka neměli. Rozhodnutí ale padlo, protože ti nejlepší lidé u nás určitě nepotřebují tracking.
Ano, pro případ, že bych chtěl vypozorovat, jestli něco, čemu se budu věnovat sto hodin měsíčně, má nějaký efekt, má trackování smysl. Ale to si mohu vytrackovat sám za sebe.
Vím, že pokud bych u nás dělal například SEO, odvedl bych lepší práci, kdybych netrackoval, protože moje nastavení vůči ANTu je, že odvedu to nejlepší, co umím. A nemusel bych se věnovat tomu, co kde odtrackuji.
Pokud bychom měli ve firmě čtyřicet lidí, kteří budou podobnými typy, pak tracking nepotřebujeme. Snažíme se tedy posouvat výběr. Aby dnes člověk prošel výběrovým řízením ANTu, musíme si být jisti, že je to ten správný člověk pro nás. Chceme mít v týmu lidi, které není potřeba hlídat, a tito lidé tracking nepotřebují. A o všem pak přemýšlíme v kontextu těchto lidí.
Navíc každá hodina programování jednoho člověka nebude mít stejnou hodnotu jako jiná hodina programování toho samého člověka. Trackování z důvodu fakturace je pro nás tedy zbytečné. Prodáváme přidanou hodnotu, nikoliv hodiny.
Když jsem si nechal dělat fasádu domu, nezajímala mě hodinovka. Chtěl jsem vědět, kolik si firma bude účtovat za fasádu jako takovou. Zajímala mě cílová cena, a jestli to ta firma bude dělat sto hodin, nebo dvě stě hodin, mi bylo vlastně jedno.
Takto to máme nastavené i my. S klientem se domluvíme na tom, co potřebuje, co dostane, kdy to dostane a kolik to bude stát peněz. Ale o hodinách se vůbec nebavíme. Snažíme se, aby výsledná cena řešila přidanou hodnotu, kterou to pro klienta má. Není to tak, že bychom vynásobili hodinovku, přestože stanovení ceny není vždy jednoduché.
Co byste řekl, že bylo nejdůležitějším faktorem Vašeho úspěchu?
Když se tak ohlédnu, určitě nejdůležitější bylo, že „kamarád měl kamaráda“. Již tenkrát, když jsem chodil do školy, jsem tušil, že nebudu do smrti doplňovat mléko v supermarketu. Trochu jsem věřil, že bych mohl řešit něco většího. Ale jsem přesvědčen, že kontakty budou vždycky hrát nějakou roli.
Nicméně těch faktorů je samozřejmě více. Za mě mohu určitě zmínit loajalitu nebo nadšení pro věc. Nejsem typ člověka, který v pondělí řeší jednu věc, v úterý něco jiného a tak podobně. Když se do něčeho pustím, skočím do toho po hlavě a nepustím to, dokud to není hotové.
Myslím, že to je určitý faktor vedoucí k úspěchu, už jen proto, že jsem v ANT studiu dvanáct let. Ale pokud by to měl být jediný faktor, tak to určitě nestačí. Co se týče loajality, jsem loajální tak nějak pořád, mám to dané charakterově.
Podstatný je drive. A ten potřebuji vidět i od lidí ve firmě. Mohou vám do cesty padat překážky, ale je třeba se nezaleknout a jednu po druhé odbavit. Je nezbytné jít dopředu a nestát na místě. I pokud člověk jede pouze po jedné koleji, je nutné jet stále dopředu.
A když už máte drive, je důležitá také vize, abyste věděli, kam vlastně jedete. To je potom vítězná kombinace. Když máte vizi, kam si přejete dojít, a máte na to drive, pak je to nesmrtelné a prakticky nemůžete prohrát. Ano, něco vás na té cestě sejme, ale pokud máte drive a sílu, zvednete se a jdete dál.
Někdy může být vize příliš vzdálená nebo takříkajíc v mlze, ale mně osobně pomohlo si ten cíl někdy položit trochu níž tam, kam dohlédnu. Přál bych si být na kopci, na který nevidím, tak zkusím dojít alespoň do tábora, který je na dohled. A druhá věc je, zda se na kopec náhodou neplahočím klikatou cestou. Pak je vhodné vyjasnit si priority a jít přímo.
Co je tím nejdůležitějším „skillem“, který bylo nutné si „vypilovat“?
S Martinem se vždycky bavíme tím, že můj největší skill je kamufláž. Například mu říkám: „V tomhle já mám taky rezervu.“ A on odvětí: „Ty to alespoň umíš kamuflovat.“ Takže můj skill je, že umím zakrývat skilly, které neumím. (smích)
Ale popravdě, jinak jsem musel pilovat skutečně skoro všechno. Jediné, co jsem pilovat nemusel, byl drive, zbytek už byl opravdu o nějakém pilování.
A to je to, co v rámci koučinku řešíme. Nadneseme deset patnáct skillů, sami sebe ohodnotíme podle toho, jak moc se v daném skillu cítíme dobří, a pak zvolíme kroky, jak zlepšit ten nejhůře hodnocený skill.
Jednotlivé skilly se určitě historicky přelévaly. Byla doba, kdy mi největší problém dělala například prioritizace, což je v zásadě převlečený time management.
Mimochodem, málokdo má problém s time managementem. Většinou je za tím schovaná právě prioritizace. Pokud má skutečně někdo potíže s time managementem, většinou se to dá vyřešit hodinkami a kalendářem.
Pokud správně uchopíte prioritizaci, z osmi hodin uděláte jednu a z jednoho kilometru vykouzlíte osm.
Dalším skillem je určitě práce s vlastními myšlenkami. Když si zahltíte hlavu nesprávnými myšlenkami, těžko se dostanete k pragmatickým věcem. Samozřejmě přijdou problémy, ale je zapotřebí se jimi nenechat sejmout. Pokud nastane nějaký problém, pojďme ho vyřešit.
Je téměř jisté, že vás jednou za čas něco opravdu dostane. Ale podstatné je posouvat limit. Před pěti lety mi stačily dvě slova, aby mě něco srazilo k zemi. Když si na bedrech nesete čtyři těžké věci a přijde pátá, tak už ji neunesete. Avšak příště vás ta pátá věc již nesrazí. Samozřejmě to má nějaké mantinely, a pokud by přišel konec světa, tak ten mě asi fakt dostane. (smích)
Dnes je to tak, že jednou za rok mě něco sejme. Něco se stane a už s tím nejde nic dělat. A pokud zůstanete na místě, je to přesně to trápení, o kterém jsem hovořil a kterému je třeba se vyhnout. V takovém případě okamžitě přepnu na mindset: „OK, mléko se rozlilo, tak je třeba zasáhnout.“. A „co by“ a „kdyby“ se snažím vůbec nepoužívat.
A jako poslední skill bych zmínil jakési namixování vlastního chování. V každé situaci se totiž hodí trochu jiné chování. Někdy je třeba být drsný a rychlý, někdy je zapotřebí být naopak hodný a dát někomu čas. Někdy je nutné být rozvážný a jindy zase do toho skočit po hlavě.
V první řadě je třeba si v sobě takové situace rozklíčovat, ale každý je z principu nějaký. Jde o to, aby se člověk vyhnul paušálnímu nastavení a své chování se snažil řídit vědomě. Osobně se snažím hlavně pilovat to, abych v určitých chvílích dřív a rázněji do něčeho zasáhl.
Jaký byl nejdůležitější „mindset“, případně jaká změna osobnosti Vás dovedla tam, kde jste?
Opět to stočím k tomu, kdy mi do života vstoupil Martin Fuks. Martin mě naučil o věcech přemýšlet, uvědomovat si je a správně je řešit – ať už se jedná o cokoliv. Asi bych to nazval tak, že změna mindsetu byla hodně zaměřena na osobní rozvoj.
Každý se samozřejmě asi nějak posouvá. Ale přijde mi, že díky Martinovi jsem se za pět let posunul o patnáct let dopředu.
Když teď sám sebe poslouchám, říkám si, že pokud bych se takhle slyšel před pěti lety, sám sobě bych se vysmál. Myslím, že to je o nějakém levelu vědomí. Můžete například řešit zrušení pobočky pošty. Level výše znamená, že řešíte, jak vás ovlivňuje vaše hlava. Tím máte kontrolu nad tím, jak vás ovlivňují vaše myšlenky. A díky tomu můžete lépe korigovat to, jak věci řešit a jak se posouvat.
To jsem se naučil díky Martinovi. Když k nám přišel, navalil jsem na něj kopec věcí, které řeším a s nimiž si nevím rady. Martin to rozhrnul a prošel se mnou krok po kroku každou věc, která mi dělala problém.
Díky tomu, že jsem byl otevřený rozvoji, jsme se společně dostali k hlubokým tématům, k nimž se zvenčí člověk jen tak nedostane. Byla to právě práce s myšlenkami nebo výchovné vzorce.
Došlo mi, že věci, které mě tíží, buď mohu nechat být, anebo – díky tomu, že si tyto věci uvědomuji –, s nimi mohu pracovat a dál se rozvíjet. A to je zase o nějakém drivu, o kterém jsem mluvil předtím. Ten důležitý mindset je podle mě osobní rozvoj. Pokud se mi něco honí hlavou, chci s tím něco dělat a nenechám to tam chcípnout.
Pokud by vás zajímalo, jak u nás probíhá náš čtyřdenní pracovní týden, můžete se o tom dočíst v článku na Forbes.cz, kam se dostanete přes odkaz níže:
