“Pořád jsem programoval. Jednou si pro mě máma přišla do školy o půlnoci.”
Aleš Janoušek je jednatelem a majitelem agentury XART, která realizuje komplexní služby v oblasti marketingu: od tvorby webů, e-shopů a aplikací přes online a offline reklamu až po správu dat. Oficiálně byla založena v roce 2011, ale její kořeny sahají ještě dále – samotná značka XART funguje už od roku 1998, takže má poměrně bohatou historii.
Aleš pochází z Vysočiny, konkrétně z Velkého Meziříčí, kde se před jednapadesáti lety narodil doslova na zámku, protože právě tam se nacházela tehdejší porodnice.
Jeho tatínek pracuje celý život jako zubní lékař a stále ještě ordinuje. V zájmu svého syna viděl budoucnost a tak ho vždy podporoval (zpočátku i finančně). Alešova maminka byla rehabilitační sestrou tělesně postižených dětí a nyní je v penzi. Stejně jako tatínek i ona syna povzbuzovala v tom, pro co se nadchl.
Kromě Aleše rodiče vychovávali ještě jeho o sedm let mladší sestru Taťánu, která je vystudovanou pedagožkou se specializací na anglický jazyk.
Aleš žije už třicet let s manželkou Pavlou, která mu v posledních deseti letech pomáhá s budováním XARTu, vede jeho nejnovější divizi offline reklamy a současně je i ekonomkou firmy. Vychovávají spolu tři děti – Kateřinu, Matěje a Anastázii.
Základní školu Aleš absolvoval ve Velkém Meziříčí a poté nastoupil na místní gymnázium. Právě tady, v prvním ročníku v hodině výpočetní techniky, poprvé spatřil počítač. Jednalo se o ZX81. V tu chvíli Aleše počítače úplně pohltily. S jedním ze svých spolužáků se jim začal vášnivě věnovat a to v takové míře, že během několika týdnů předehnali svými znalostmi i profesora, který výpočetní techniku vyučoval. Všichni učitelé si poté chodili pro rady ohledně počítačů za Alešem a jeho spolužákem.
“Vždycky se mi líbilo, že počítače po mně nic nechtěly a naopak dělaly to, co jsem chtěl já.”
Za zmínku také stojí, že Aleš vyrůstal v době, kdy se u nás počítače začaly teprve objevovat. Díky tomu měl možnost sledovat každou inovaci jako jeden z prvních. Výsledkem bylo, že když během studia na gymnáziu nastoupil na praxi do technologické společnosti, lidé ve firmě žasli nad znalostmi, kterými disponoval. Už jako školák dokázal programovat grafiku nebo jednoduché hry.
A právě práce s grafikou a animacemi pro něj byla určující a je i jedním z důvodů, proč se později vydal směrem k tvorbě webů.
Na první počítač, 8bitový ATARI 800 XL, Alešovi ještě přispěli rodiče a přes hranice tehdejšího socialistického Československa ho propašoval strýc Rudolf. Na další už si vydělal sám během prázdninové brigády v Německu v roce 1991, kde si ho rovnou i zakoupil.
V té době ještě nebylo obvyklé mít doma vlastní stolní počítač, jednalo se o výsadu velmi úzkého okruhu lidí. Pro Aleše to ale znamenalo vstupenku do světa, ve kterém se zhlédl.
A aby se výpočetní technice přiblížil ještě více, po gymnáziu se přihlásil na obor Technická kybernetika na Vysokém učení technickém v Brně. Bohužel se na něj nedostal, technologiím ale zůstal na blízku i tak – nastoupil totiž na obor Silnoproudá elektrotechnika a elektroenergetika, který mu byl na základě výsledků přijímacích zkoušek nabídnut jako alternativa.
A zde se poprvé setkal s něčím, co předcházelo populárním internetovým službám dneška: s fenoménem Telnet a FTP. Na vysoké škole tak poprvé viděl, že počítače je možné propojit, což bylo tehdy něco jedinečného. Spojení pomocí koaxiálního kabelu a 10Mbps sítě znamenaly obrovský krok kupředu.
“Když jsem se dozvěděl, že naše učebna je připojena k univerzitní síti až ve Washingtonu, začal jsem s kamarády zkoušet první příkazy. Jednou jsme se například pokusili přihlásit do uživatelského profilu, na monitoru se ale zobrazilo varování, že jsme porušili zásady užívání služby Telnet, a Washingtonská univerzita nás upozornila, že pokud k tomu dojde ještě jednou, odstřihne Českou republiku od připojení k internetu.”
V dalším průběhu studia na VUT se Aleš začal zabývat pokročilejšími systémy té doby, jako například MS-DOS, a studoval programovací jazyky typu Pascal, Delphi či C. Zároveň cítil, že obor, který studuje, není tak úplně pro něj.
Brzy se na něj ale usmálo štěstí: Fakulta strojního inženýrství při VUT nabídla studentům jiných fakult možnost přestupu na své obory pod podmínkou absolvování individuálního ročního studijního programu. Aleš tuto možnost využil a přešel na svůj vysněný obor Inženýrská informatika a automatizace, ve kterém se okamžitě našel.
Nedlouho poté si pořídil svůj první modem. Jeho provoz sice nebyla levná záležitost, ale díky známému, který pracoval jako provozovatel připojení, mohl používat sdílený přístup. Nic tak nebránilo tomu, aby začal prozkoumávat první webové stránky.
“Tenkrát u nás těch stránek bylo tak málo, že jsem byl schopný projít za noc kompletně celý český internet.”
I díky tomu se mohl jako jeden z prvních začít pohybovat ve světě českého internetu, být svědkem klíčových okamžiků při jeho budování a zároveň se potkat s těmi správnými lidmi.
Po vysoké škole se Aleš seznámil se svou ženou Pavlou. Jen tak pro radost tehdy vytvořil jeden ze svých prvních webů pro želvu, kterou Pavla chovala.
“Zatímco web se nedochoval, želva stále žije,” poznamenává. (smích)
Po promoci hledal uplatnění v několika málo IT firmách, které na Vysočině působily. Na rozeslané životopisy však nikdo nereagoval. Během letních prázdnin ho potom oslovila sousedka, která pracovala jako zástupkyně ředitele Integrované střední školy Velké Meziříčí, a nabídla mu, aby zde vyučoval informační technologie.
Aleš byl jakožto čerstvý absolvent rád, že se mu podařilo vzdělávací proces po dvaceti letech opustit, a do školy se mu znovu příliš nechtělo. Přál si tvořit velké věci a měnit svět.
Prázdniny ale pomalu končily a stále neměl práci – a tak se rozhodl, že roli kantora zkusí na rok. Druhý zástupce ředitele ISŠ byl koneckonců velkým fanouškem technologií a Aleš věděl, že škola do výpočetní techniky investovala hodně peněz.
Během tohoto “zkušebního roku” se Alešovi podařilo ovládnout veškeré školní informační technologie a práce s žáky ho bavila, takže neviděl důvod odcházet.
V průběhu dalšího roku, ve kterém mimo jiné došlo ke sloučení integrované střední školy s místní hotelovou školou, zvládnul vybudovat tři nové IT učebny, zajistit internetové připojení přes pevnou linku a pořídit projektory i další techniku. Na nově vzniklé škole s názvem Hotelová škola Světlá a Obchodní akademie Velké Meziříčí působil jako správce sítě a na částečný úvazek vyučoval informatiku.
Ve výuce měl přitom značnou volnost, protože neexistovaly žádné osnovy. Vykládal tedy především látku, která přišla zajímavá jemu osobně. Nakonec u práce učitele vydržel celých osm let.
Nicméně už během svého působení na střední škole si vyřídil živnostenský list, zajistil kontrakty se zahraničními dodavateli, nakoupil komponenty a začal sestavovat a prodávat počítače. To bylo v roce 1998.
V té době se také setkal s Bohuslavem Ludvíkem, jednatelem IT společnosti Prolog, která spravovala počítačové sítě různých firem ve Velkém Meziříčí a okolí. Jedna z nich potřebovala vytvořit webové stránky a pan Ludvík se v této věci obrátil na Aleše, pro kterého to byla první větší zakázka. Nabídku přijal a zákazník byl s jeho prací spokojený.
Přestože počítačům už tehdy rozuměl kdekdo, stále nebylo mnoho lidí, kteří by se věnovali tvorbě webů. Díky tomu Aleš začal získávat další zakázky a jeho kariéra v online byznysu se rozjela naplno.
Na přelomu milénia měl za sebou už několik webů a byl natolik ponořen v HTML, CSS, PHP a SQL, že začal vyvíjet vlastní redakční systém. Podařilo se mu naprogramovat prostředí prohlížeče, v rámci kterého bylo možné spravovat obsah stránky jako takové, což byla v té době obrovská novinka.
Později, už pod značkou XART, se k tvorbě webů začaly postupně nabalovat další služby převážně z online prostředí. Alešovým přáním bylo dokázat, že i v menším městě může existovat digitální a reklamní agentura srovnatelná se službami agentur z velkých měst.
A nutno říci, že se mu to podařilo – na Vysočině je společnost XART velmi známá; její služby využívají stovky zákazníků a i v počtu zaměstnanců a šířce záběru nemá ve svém kraji obdoby.
Firma má dnes čtyři divize: kromě tvorby webů, aplikací a e-shopů na míru poskytuje služby v oblasti online marketingu, datové služby jako hosting, e-maily a zálohy a disponuje i technologiemi na malonákladový tisk a výrobu reklamy. Celkem v ní pracuje kolem čtyřiceti lidí.
Kteří lidé či události tě na tvé agenturní cestě dovedli tam, kde jsi?
Vyrůstal jsem v době, kdy se informační technologie – tak, jak je známe dnes – teprve rodily, tudíž jsem měl možnost si všechno od základu osahat. V tomto ohledu určitě mohu jmenovat svého profesora z velkomeziříčského gymnázia, který ve mně vzbudil nadšení poté, co mi ukázal první počítač v mém životě. Kdybych se s ním nesetkal, možná by to mezi mnou a technologiemi vůbec nezajiskřilo.
Klíčovou osobou, která mě vždy dokázala podpořit, je má žena Pavla. Když se nám narodila první dcera, byl jsem hodně vytížený a pracoval jsem v podstatě pořád, i o víkendech. Pavla ale měla svatozář a zvládla to se mnou, za což jsem jí moc vděčný. A firmu se mnou táhne a buduje dodnes. Neuvěřitelně si jí vážím za všechno, co dělá.
Také jsem měl štěstí v mém prvním zaměstnání, ve školství. Můj nadřízený byl velice schopný člověk a vložil do mě velkou důvěru. Budování informačních technologií pro školu stálo několik milionů a on tyto peníze dokázal zajistit a věřil mi, přestože jsem byl tehdy poměrně mladý. Navíc mi dal volnost, díky níž jsem měl možnost vybudovat něco, co posléze využívaly i další generace studentů.
Další lidé, kteří mě silně ovlivnili, jsou – anebo byli – součástí XARTu. Musím přiznat, že na lidi jsem měl celý život velké štěstí. Když jsem si například uvědomil, že už nechci pracovat sám, velmi mi pomohl Honza Chmelíček, náš dvorní grafik.
Honza je u nás dodnes a společně podnikáme už pětadvacet let. Je zároveň můj kamarád a jezdíme spolu i na dovolené. Od prvního okamžiku jsme si perfektně sedli a velice si ho vážím jak osobně, tak profesně.
Hodně mě také ovlivnil náš první vývojář, Mirek Karmazín, kterého jsem považoval za naprostého génia. Ve svých čtrnácti letech uměl programovat tak, jak dnes neumí lidé, kteří jsou na vrcholu svých programátorských sil. Zpětně jsem se mimochodem dozvěděl, že už ve dvou letech uměl číst a psát.
Bylo mi samozřejmě jasné, že Mirka nedokážu v začínající firmě udržet dlouho, měl jsem ale opravdu štěstí, že u nás byl, protože za těch pár let naprogramoval neuvěřitelné věci.
V době, kdy jsem v XARTu začal trochu plavat v manažerských záležitostech, jsem došel k závěru, že bychom našim klientům měli nabídnout i služby online marketingu – že weby, které děláme, je třeba nějakým způsobem zviditelnit. Věděl jsem však, že k těmto věcem nemám úplně blízko.
Tehdy jsem získal kontakt na kluka, který předtím pracoval v jedné pražské marketingové agentuře a získal tam velké zkušenosti. Oslovil jsem ho s tím, že už mám dost klientů, které bych potřeboval zpropagovat, a nabídl jsem mu i adekvátní plat srovnatelný s tím, co měl v Praze.
Martin byl výborný marketér s vysokou sociální inteligencí a zároveň schopný analytik. Měl všechny vlastnosti, kterými by měl marketingový specialista disponovat. V XARTu vlastně založil divizi online marketingu a přivedl i další lidi včetně dnešního leadera týmu.
Vycítil jsem, že je hodně schopný a myslel jsem si, že když mu dám důvěru, bude firmu sám posouvat dál. A chvíli to tak skutečně fungovalo. Bohužel jsme se ale postupem času začali názorově rozcházet v oblasti interních procesů naší – stále větší – firmy a spolupráci jsme nakonec ukončili.
Získal jsem tak i první zkušenosti typu: “Nedá se nic dělat, neklape to. Je to strašně těžké rozhodnutí, ale musíme se rozejít.” Tehdy jsem pochopil, že žádného člověka nedokážu změnit a že i přes jeho významný přínos firmě by se negativní stránky naší spolupráce čím dál tím víc projevovaly na chodu XARTu.
Také mi došlo, že své kolegy nemůžu mikromanažovat a organizovat jim práci z hodiny na hodinu. To nefunguje a není to dobré vůbec k ničemu. Od té doby se takovému řízení snažím úplně vyhnout. Schopné lidi je třeba přitáhnout jako magnet a dát jim prostor, aby se mohli sami realizovat.
I když jsem sám převážně systematický, na věci se snažím dívat v různých souvislostech a chápu, že každému vyhovuje jiný režim. Na druhou stranu je ale třeba eliminovat nekvalitní práci. I proto byly první roky v XARTu o budování firemních procesů. A každá taková zkušenost vedla k tomu, že jsem si uvědomil, co nesmím dělat – tedy mikromanagement – a zároveň to, co dělat musím – projektově a procesně orientované řízení firmy.
Co bys řekl, že byl nejdůležitější faktor k Tvému úspěchu?
Jednoznačně to, že se mi podařilo přitáhnout schopné lidi. Obecně si myslím, že všechny reklamní a digitální agentury jsou vybudované na lidech. To nejdražší, co XART má – tedy to, v čem spočívá jeho největší hodnota – jsou zkrátka mí kolegové.
Popravdě ani nevím, jak se mi to podařilo, zřejmě mám schopnost s lidmi dobře jednat, vzbudit v nich zájem a nabídnout jim takové podmínky, aby pro ně práce v XARTu byla zajímavá a bavila je. Zároveň jsem – doufám – schopen pohlídat, aby takové podmínky skutečně dostali.
Někteří mí kolegové také tvrdí, že mám vypěstovanou dobrou intuici, že celkem dobře dokáži odhadnout budoucí přínos uchazečů pro XART.
Dnes už sice nezvládnu být od začátku u každého pohovoru, někdy se účastním až druhého kola, ale snažím se důvěřovat vedoucím, kteří pohovory řídí. Také je učím, aby si správné lidi dokázali najít sami a případně se uměli poučit, pokud to neklapne.
Našim zaměstnancům se celkově snažíme dávat co nejvíc najevo, že jsou pro nás nesmírně důležití. S tím souvisí i fakt, že naše firemní kultura je postavená na velmi přátelských vztazích.
Například já osobně ráno obvykle obejdu kanceláře na našem patře a s lidmi jen tak “pokecám” – o životě, o rodině, o plánech na víkend. Jejich i mých. K lidem okolo sebe, kterým důvěřuji, se snažím být upřímný a otevřený, nechci být typ šéfa, o kterém nikdo nic neví.
Dalo by se také říci, že lidé v XARTu nepracují v klasickém vztahu zaměstnanec-zaměstnavatel, fungujeme spíše ve vzájemném osobním respektu a souznění. A to je podle mě strašně důležitá věc. Pokud budujete firmu a rozhodnete se, že součástí firemní kultury budou přátelské vztahy, je opravdu důležité to dodržovat a stále na tom pracovat. Potom to z vaší firmy i vyzařuje.
Já jsem měl navíc i v tomto případě velké štěstí, protože mi s tím obrovským způsobem pomohla a pomáhá naše personalistka Petra Holzerová, která firmu – nejen co se týče firemní kultury – táhne hodně nahoru.
Co je ten největší “skill” který bylo nutné si “vypilovat”?
Jako každý jiný o sobě neustále pochybuji a bojuji se svými vlastními “sabotéry”. S tímto fenoménem jsem se mimochodem poprvé setkal díky workshopu pozitivní inteligence, který jsme v XARTu uspořádali pro vybrané divize naší firmy – ty, které jsou nejvíce vystaveny stresovým situacím.
Školení předcházel test osobnosti, na jehož základě jsme se dozvěděli, kteří sabotéři v naší hlavě nám působí největší škody. V mém případě šlo o takzvaného “kontrolora”.
A musím přiznat, že jeho definice mě vystihuje, myšlenky typu “buď mám situaci pod kontrolou, nebo se mi vymyká” mi nebyly cizí.
Jenže mít celou firmu neustále pod palcem jde, když je vás pět, ale ne, když je vás čtyřicet. Svou snahou vše hlídat jsem tak dostával pod tlak nejen sebe – tím, že jsem nic nestíhal -, ale i své kolegy, kteří věčně čekali na mé vyjádření. Takže jsem v závěru brzdil rozvoj celé firmy.
Naštěstí mi zavčas došlo – a zmíněný workshop mi s tím také pomohl -, že má snaha mít vše pod kontrolou je kontraproduktivní.
Uvědomil jsem si, že nemohu být zodpovědný za vše, co XART vypustí do světa, že musím více důvěřovat svým kolegům a že musím přerozdělit své kompetence.
Což jsem následně udělal – své pravomoce jsem postupně předal například našemu obchodnímu řediteli, ekonomce, personalistce, vedoucím jednotlivých divizí nebo projektovým manažerům. O některých firemních záležitostech jsem úplně přestal rozhodovat, nechávám je na týmech a na specialistech.
Výsledkem je, že odvádíme mnohem lepší práci a rychleji. A navíc jsme všichni ve větší pohodě, což mě těší snad nejvíc. A i když se ten můj sabotér samozřejmě občas ozve i nyní, už vím, s kým mám tu čest a že se tím zmetkem nesmím nechat ovládat.
Jaký byl nejdůležitější “mindset”, případně jaká změna osobnosti Tě dovedla tam, kde jsi?
Je velmi těžké vybrat jednu věc, ale myslím si, že v rozvoji XARTu hraje důležitou roli to, že dokáži vnímat “náladu” ve firmě, naslouchat svým kolegům a zároveň jsem nakloněný změnám, i když často znamenají vystoupení z komfortní zóny – mé i celé firmy.
Jak už jsem zmiňoval, XART je především o lidech. Vždy to bylo tak, že jsem někoho potkal a odnesl si od něj něco pozitivního, anebo negativního, co mě a firmu nějakým způsobem formovalo.
Například loni jsem se po deseti letech rozešel se svým společníkem, který v XARTu působil na pozici obchodního ředitele. Došel jsem totiž k závěru, že už firmě nemůže dát nic dalšího. Zároveň už tu bylo dost lidí, kteří výsledky jeho postupů oprávněně kritizovali. V určité chvíli je prostě třeba udělat zásadní rozhodnutí, přestože je neuvěřitelně těžké. Musel jsem přiznat, že dál to nejde a je na čase se rozejít.
Poslední roky mě také hodně ovlivnil šéf našeho projektového oddělení a produktový manažer pro vývoj e-shopů Lukáš Marek. Právě on je v současnosti mojí největší motivací dávat do firmy potřebnou energii i po pětadvaceti letech.
Lukáš přišel do XARTu před sedmi roky jako vystudovaný učitel a na začátku na nás působil velmi nesměle a introvertně. Na prvním pohovoru to chvíli dokonce vypadalo, že pro něj nemáme žádnou práci, i když už měl nějaké manažerské zkušenosti a hlavně velký přesah.
Díky své schopnosti klidného jednání s klienty i kolegy a talentu vést projekty tak, aby z nich profitovaly obě strany, se ale během čtyř let vypracoval na pozici vedoucího projektového týmu.
Zároveň se “ujal” pozice scrum mastera v týmu vývojářů, kde byl svědkem neúspěšných pokusů o vývoj nového produktu – našeho vlastního redakčního systému. Když viděl, jak se v tom “plácáme” a v podstatě se pořád vracíme na začátek, navrhnul zcela změnit zaběhlý systém a vyzkoušet agilní přístup.
Mně se myšlenka takové transformace líbila, a tak jsme se postupně ze striktně analytického, projektového a dogmatického řízení přehoupli na mindset, který je založený na agilitě.
Zavedli jsme týdenní plánování, začali jsme dělat stand-upy, retrospektivy a podobné agilní ceremonie, které nám vyloženě sedly, a výrazně jsme změnili i komunikaci s klienty tak, aby navrhované řešení bylo vždy “win-win”.
V podstatě šlo o revoluci, která firmu výrazně nakopla. Lidé mají nyní mnohem více prostoru pro vlastní nápady a méně administrativy. To ovšem neznamená, že v tom máme chaos a nepoužíváme žádné projektově orientované nástroje. Bez nich by to samozřejmě nešlo.
Nutno také říci, že tato změna nebyla vůbec jednoduchá a stála nás spoustu času a úsilí.
Přizvali jsme si i partnera, firmu PM Consulting Honzy Doležala. Honza je v této oblasti opravdu velmi zkušený a schopný a s agilní transformací nám ohromně pomohl. Zaplatili jsme si několik workshopů, hltali tuny informací, učili se a obráželi konference projektového managementu.
A už po roce jsme na takové konferenci o agilitě sami přednášeli.
Aleši, chtěl bys předat čtenářům něco na závěr, nějaké poselství nebo cokoliv, co nezaznělo?
Chtěl bych říci, že i když jsme daleko, jsme vlastně stále na začátku, protože naše branže je o nikdy nekončícím procesu inovací a změn. Ano, máme nějakou historii, reference, klienty, produkty a procesy, ale pokud začneš být pohodlný, jde to všechno velmi rychle do háje.
Čím jsem starší, tím více si také uvědomuji, že hodnota naší firmy je v lidech. Nechci, aby to vyznělo nějak pateticky, ale protože jsou chvíle, kdy jsem dost kritický k sobě i druhým, chtěl bych závěrem hlavně poděkovat všem svým kolegům, stávajícím i někdejším.
Jsem vděčný za všechny – od klíčových vedoucích Martina Loly a Petra Simonidese, na jejichž bedrech firma stojí a padá -, přes lidi, kteří jsou s námi deset a více let – Soňu Karáskovou, Hanku Charvátovou a Honzu Krčála –, až po ty, kteří v XARTu pracovali třeba jen rok.
Přilákat schopné lidi do malého města na Vysočině není jednoduché. A právě oni XARTu dávali a dávají to nejcennější, co na světě mají, svůj čas a svoje schopnosti.
Pokud i vy máte ambice budovat firmu, važte si svých lidí, i když (nebo možná právě proto) je práce s nimi to nejtěžší, co vás čeká. (úsměv)
O tom, jak jsme přednášeli na konferenci ve Zlíně, se dočtete v článku, na který se dostanete přes odkaz níže:
V posledních letech jsme hodně aktivní i v náborových kampaních, které také nabízíme v rámci našich služeb. Na jedné z největších CZ/SK soutěží tohoto typu jsme se umístili na třetím místě v kategorii Náborová kampaň s malým rozpočtem.
Recruitment Academy Awards najdete zde:
A zde se dočtete, jak probíhal 8. ročník soutěže, ve kterém jsme se umístili:
Aleš Janoušek
Jednatel
xart.cz
