Miroslav Rojek je zakladatelem agentury Expertia, která se zaměřuje především na SEO a PPC a nabízí taktéž služby spojené se sociálními sítěmi a tvorbou obsahu.
Přestože si jako zaměstnanec prošel různými pozicemi v několika agenturách, vždy se mu myšlenka vlastní agentury líbila. A přestože začal zcela od píky, nakonec se Miroslavovi podařilo vybudovat společnost, která momentálně funguje již šest let.
Narodil se v Duchcově v severních Čechách, vyrůstal však na Českolipsku, kam odešli Miroslavovi rodiče za prací. Tam začali provozovat ubytovací zařízení a dnes tedy pracují jako podnikatelé. To patrně mělo vliv i na Miroslava, který měl odjakživa k podnikatelskému životu vřelý vztah.
Ačkoliv o podnikání vyloženě nesnil, vždy si přál být součástí většího celku a k podnikání se tak dostal zcela přirozeně.
Dnes má dvě děti, Adama a Filipa. Miroslav rád tráví volný čas s přáteli z několika part.
Okruh Miroslavových přátel je skutečně různorodý – někteří podnikají, jiní jsou profesionální sportovci. Téměř všichni se znají buď ze školy, nebo z předchozích zaměstnání. Sám Miroslav tvrdí, že na přátele má opravdové štěstí.
S kamarády a jejich rodinami často jezdí na společné výlety i dovolené. Od pracovních povinností si rád odpočine například na kole, při tenisu, fotbalu nebo golfu. Právě golf si s kamarády měl možnost zahrát v různých světových destinacích, například v Jihoafrické republice.
Po maturitě na střední škole v České Lípě odešel studovat do Prahy. Nejprve navštěvoval VOŠ a poté nastoupil na Vysokou školu finanční a správní se zaměřením na ekonomiku a management.
Ačkoliv studoval nepřetržitě a bez přestávky, ve volném čase si přilepšoval několika brigádami. Pracoval tak například v hotelu Marriott ve finančním oddělení, kam se dostal díky kamarádovi.
Kromě toho také nějaký čas vyřizoval hovory v call centru – a přestože každou chvíli koukal na hodinky, aby zjistil, kolik času zbývá do konce směny – s uchem na sluchátku si vypěstoval slušné a příjemné vystupování.
V call centru odbavoval objednávky z inzerátů a telemarketingu, a třebaže ho práce nebavila, věděl, že je to přechodná stanice na pár měsíců. Koneckonců zkušenosti z call centra nakonec zužitkoval později při založení vlastní agentury. Ale to předbíháme…
Už jako teenager se podrobně zajímal o vývoj webů a v relativně útlém věku kódoval první webové stránky. Postupně rozšiřoval své znalosti, které později využil při psaní své diplomové práce. Jako její téma si zvolil internetový marketing, což byla na přelomu tisíciletí poměrně neprobádaná oblast.
Aby pro svou diplomovou práci získal potřebné rešerše, kontaktoval digitální agenturu, která jeho kamarádovi zpracovávala PPC reklamy. Jednalo se o agenturu, z níž se později stala společnost Ataxo.
Postřehy k diplomové práci sice nedostal, nicméně Matěj Novák – který v agentuře Ataxo pracoval – byl nadšen, že se Miroslav o takové téma vůbec zajímá, a tak si domluvili osobní schůzku. Vše nakonec vyústilo v to, že jakmile Miroslav obhájil svou diplomovou práci, začal pro agenturu pracovat.
Ve společnosti strávil celkem pět let, během nichž se přes různé pozice dokázal vypracovat až na vedoucího SEO oddělení. Právě v této agentuře získal, dle svých slov, nejcennější zkušenosti.
SEO v agentuře bylo totiž velmi dynamické a znamenalo velký přesah do dalších oblastí – jako například do analytiky, PPC nebo psaní HTML kódů. Miroslav tedy pronikl do různých sfér, v rámci nichž se mnohé naučil.
Díky této pracovní zkušenosti poznal spoustu šikovných kolegů. Ve společnosti se tak seznámil například se známým SEO specialistou Pavlem Ungrem nebo s Jaroslavem Hlavinkou ze Seznam.cz, kteří tehdy pracovali s Miroslavem v týmu.
Po pěti letech působení v Ataxu získala agentura zahraničního investora. Tím se společnost profesionalizovala v rámci manažerských struktur a ke slovu se dostal taktéž zahraniční management. Následně došlo k fúzi s agenturou H1.cz, což bylo ale již v období, kdy se Miroslav rozhodl firmu opustit.
Z Ataxa přešel do firmy Centrum Holdings, provozovatele portálů Centrum.cz a Centrum.sk. Tehdy Miroslava najal – opět na doporučení Matěje Nováka – nynější obchodní ředitel Seznamu Tomáš Búřil.
V Centrum Holdings dostal Miroslav na starosti traffic tým, který řídil návštěvnost webů spadajících pod hlavičku společnosti. Vše se podařilo zdárně vybudovat a tak Miroslav povýšil až na pozici e-commerce manažera.
Po čase následovala další fúze společností a Centrum Holdings bylo zakoupeno vydavatelstvím Economia, které si přálo zakoupit firmu jako digitální médium.
Fúze dala vzniknout novým projektům, jež rozšířily celkový traffic, který bylo možné dále řídit – což měl opět na starosti Miroslav, který taktéž nějaký čas figuroval jako produktový manažer portálu Najisto.cz. Ten spolu s dalšími portály spravovala společnost Centrum Holdings.
V rámci Najisto.cz byl Miroslav součástí obchodního týmu, kde těžil ze svých dovedností získaných v call centru, jelikož zastával pozici produktového manažera a účastnil se školení pro obchodní specialisty.
Po pěti letech strávených ve firmě však nastaly změny. Sloučení společností mělo však dopad na Miroslavovu pozici, na níž byl nakonec dosazen člověk z původní firmy, a tak Miroslav musel své místo ve společnosti uvolnit.
To zpětně hodnotí pozitivně. Již dlouho předtím přemýšlel o své vlastní agentuře, avšak kvůli zaměstnaneckému poměru neměl příliš motivaci opustit zajeté koleje. Dosavadní práce mu zajistila dostatečný komfort k tomu, aby si vše mohl nechat projít hlavou a posléze zkusil štěstí jako freelancer – OSVČ.
Začátek podnikání zbrzdily komplikace při získávání prvních klientů, jelikož na rozeslané e-maily nikdo nereagoval. Proto opět využil své schopnosti, které nabral na brigádě v call centru, a s potenciálními klienty si začal domlouvat schůzky po telefonu. Záhy se vše rozběhlo a Miroslav se mohl pustit do plnění prvních zakázek.
Jak práce přibývala, freelancing o jednom člověku se postupně rozrostl v celý tým, díky čemuž vznikla společnost s ručením omezeným – agentura Expertia —, kterou dnes tvoří kolektiv čítající kolem dvaceti lidí.
Jaká nejlepší rada od Vašeho vzoru/mentora ovlivnila největší úspěch na Vaší agenturní cestě?
Je to asi kombinace faktorů, které si částečně uvědomujete, a zároveň toho, jak vás ovlivňuje prostředí. Každopádně velký vliv na mě měl můj první šéf, Matěj Novák. Právě Matěj mě přivedl k SEO. Tehdy byl takový český SEO guru – společně s Markem Prokopem a dalšími – takže po profesní stránce na mě zapůsobil opravdu hodně.
Matěj mě ovlivnil zejména svým datově orientovaným přístupem. Abych to upřesnil – než řekl nějakou myšlenku, nebál se říct, že neví, ale záhy se do problematiky ponořil a došel k nějakému názoru na základě dat, která zjistil.
Na schůzkách jsem si všiml, že spousta lidí má tendenci za každou cenu odpovědět. Ale Matěj vždy řekl: „Když mi dáte čas, podíváme se na data a můžeme vám odpovědět.“ Je to taková rozvážnost a klid, místo toho, aby ze sebe rychle vydal nějaké stanovisko, které by nebylo relevantní.
Přestože nebyl profesionální manažer, zapůsobil na mě také tím, jak vedl lidi. Matěje jsem si vždycky vážil a měl pro mě takovou přirozenou autoritu. Tento přístup se mi moc líbil a částečně ho využívám, byť nejsem na takové úrovni jako on. Ale kamarádi jsme dodnes a to je fajn.
Z podnikatelského pohledu a z hlediska budování firem na mě měli velký vliv také první šéfové v Ataxu – Pavel Doležal a Petr Dejm. Třeba Pavel je takový vizionář a – přestože já takový nejsem – občas přijde chvíle, kdy si na Pavla vzpomenu a přemýšlím, jak by asi jednal v mé situaci on.
Také jsem fanoušek Applu a docela na mě zapůsobila biografie Steva Jobse. Ta je skvělá. Neřekl bych, že jednám stejně, ale líbilo se mi, jak v ní Steve přemýšlí.
Osobně nemám žádné noty, podle kterých bych vedl firmu. Do určité míry je to nějaká intuice. Částečně mi v tom pomáhá znalost lidí, kteří se mnou v oboru spolupracují.
Hodně mi pomohla předchozí zaměstnání, ve kterých jsem strávil deset let. Většinou jsem byl ve středním managementu, tudíž jsem měl vždy na starosti skupinu lidí.
Výhoda velké firmy je, že se zúčastníte spousty školení, tréninků a workshopů. Tam potkáte kouče, kteří vás naučí, jak managovat, jak přistupovat k problémům nebo jak řešit mezilidské vztahy. To, co by se člověk učil způsobem pokus–omyl a přitom by udělal třeba spoustu chyb, jsem získal právě díky školením. Ta mi dala skvělý základ, ze kterého stále čerpám.
Tím, jak se z malé firmy postupně stávala větší, jsme postupně rostli i my jakožto zaměstnanci. S kolegy jsme poté sdíleli nasbírané vědomosti. Takže musím říct, že velký vliv určitě měla praxe a prostředí.
Prošel jsem mnoha školeními, na nichž jsem potkal řadu školitelů – někteří byli dobří a stejně tak někteří byli i špatní. Vím například o školení, které nám možná úplně nesedlo. Věděli jsme totiž, že například řešení dané problematiky pro nás není úplně aplikovatelné.
Měl na to ale také vliv fakt, že první školení, jímž jsme si prošli, bylo opravdu skvělé. Nasadilo tak vysokou laťku, že bylo opravdu těžké ji překonat. Tím pádem jsme všechna školení neustále porovnávali a právě toto první jsme chtěli absolvovat znovu a znovu.
Je to také o nějakém charismatu. Tímto školením provázel člověk, kterému jsem všechno věřil. Ukazoval spousty příkladů z praxe, povídal o tom, co zažil nebo jak řešil problémy. Bylo to zkrátka autentické.
Ta další školení vypadala, jako by je někdo přepsal z učebnice. Školitelé většinou působili spíše jako učitelé, zatímco tím prvním školením provázeli lidé už na první pohled z praxe. Měl jsem opravdu pocit, že mluví z vlastní zkušenosti, a to považuji za neuvěřitelně cenné.
Také jsem se během své praxe naučil určité transparentnosti. Může se například stát, že něco nestíháte. Spousta lidí tuší, že něco nestihnou, a jsou z toho vystresovaní.
Nespočetněkrát se mi osvědčilo přiznat barvu. Pokud vidím, že něco nebude hotové zavčas, je nejlepší zavolat klientovi a vysvětlit mu, že do daného termínu práci bohužel nestíháme.
Většinou to klient pochopí a je úplně v pohodě. Ve finále nejde o nic, řešíme problémy prvního světa. Výstup, který sám o sobě trvá třeba několik týdnů, prostě dostane o pár dní déle.
Co pokládáte za nejdůležitější faktor Vašeho úspěchu?
Já mám vůbec problém s tím slovem úspěch, mně to přijde jako standard. Ale firma existuje šest let, má dostatek klientů, a tak máme co dělat – a to si myslím, že se dá považovat za úspěch.
Trochu nepopulárně bych si troufl tvrdit, že ten nejdůležitější faktor je taková ta černá práce, která není vidět. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale máme trochu problém se sebepropagací. Nejsme příliš známí ani nejsme moc vidět.
Samozřejmě bychom s tím chtěli něco dělat, ale práce nás vždy natolik pohltí, že na to nakonec nezbyde čas. Znám spoustu lidí, kteří mají sebepropagaci dobře zpracovanou, ale samotná práce úplně zajímavá není nebo jí nemají tolik. O to hůř, když dojde například ke zklamání ze strany klientů.
Tím chci říct, že je podstatné se především zaměřit na práci jako takovou a ne tolik vykřikovat do světa, že jsme nejlepší. O to víc času mi zbývá na to, abych svou práci skutečně udělal a doručil tak požadovaný výsledek.
Z hlediska prodejů máme převážně pasivní obchod. Nemusíme tedy nikoho oslovovat, klienti se na nás obracejí sami. Na začátku jsme nikoho neměli, ale jakmile se začala ta sněhová koule nabalovat, tak navolávání klientů už není potřeba.
Několikrát jsem i přemýšlel o tom, zda se nevrátit k aktivnímu obchodu, ale nakonec jsem to zavrhl. Obchodů by bylo zřejmě víc, ale k navolávání bych se už nevrátil, zřejmě z vlastní pohodlnosti.
Znamenalo by to byznys více škálovat a tím pádem bychom měli více práce – což je fajn —, ale ve chvíli, kdy jsem se rozhodoval, zvítězilo to uspokojení, že máme dost zajímavých klientů a je pořád co dělat.
Navíc ze zkušenosti z mých předchozích působišť a i z praxe jiných agentur vím, jaké jsou trable s obchodem, a tak jsem si tuto starost chtěl odpustit. Zakázky tedy většinou chodí samy. Někteří klienti přirozeně skončí a někdy přijde slabší období, ale vzhledem k nějakému celkovému rozložení stále rosteme. Nejsme žádný start-up, který by počítal svoje růsty na stovky procent meziročně.
Hodně klientů k nám přichází přímo přes mě, například na základě předešlých konexí. A ten úspěch se tak nějak rýsuje sám od sebe. Byť spoustu ambicióznějších podnikatelů by to nakoplo mnohem více.
Nemám však žádného společníka – sám jsem stoprocentní majitel – nezamýšlím proto třeba rychle vyrůst a poté prodat společnost. Samozřejmě, pokud bych nějakého partnera měl, je možné, že by více tlačil na to, aby firma rostla rychleji.
Má to svá pro i proti. Několikrát jsem přemýšlel o tom, že bych k sobě možná někoho potřeboval – někoho, kdo by mě trochu nakopával. Asi to znáte – někdy vám dojde šťáva nebo se vám chvíli nechce nic dělat. Mít parťáka, který to například na chvilku vezme za vás, nebo vás pomáhá motivovat – to je určitě výhoda.
Když jsem začínal jako freelancer, neměl jsem nic a věci se teprve začaly nabalovat postupem času. Až když se projekt rozrostl, zjišťoval jsem, jaké jsou například účetní výhody firmy s ručením omezeným.
Freelancing je však kompletně one man show a vše je na vás. Samozřejmě existují různé hybridní modely. Ale zkuste odjet na dovolenou a přestat pracovat – znamená to, že nefakturujete.
Ve chvíli, kdy již pracujete v týmu, máte kolegy, kteří vás mohou zastoupit. Nicméně práce freelancera je často postavená na jeho jméně, jelikož daný specialista buduje osobní brand.
Já toto mám zaštítěné naší značkou Expertia – přestože ji nijak výrazně nepropagujeme. Když mám tedy dovolenou, klienti vědí, že pan Rojek odjel a zastupují ho jeho kolegové, na které se mohou obracet a spolehnout.
Tento model mi vyhovuje. Na freelancingu mě právě odrazovalo to, že by značka byla postavena skutečně na mém jméně. Nejsem úplně takový exhibicionista – a přestože jsem již několikrát vystupoval například na konferencích – nemám potřebu strhávat pozornost na sebe. Nejsem typ, který by vyhledával publicitu.
Co je ta největší dovednost, kterou bylo nutné si vypilovat?
Mezi ty skilly určitě patří nějaká pravidelnost, v rámci níž je třeba zadávat nebo kontrolovat práci. Když je člověk sám, může si dát týden pauzu a ta se nikoho nedotkne. Pokud bych někomu nedal zadání, týden na mě bude čekat a bude to tak horší pro všechny strany. Nehledě na to, že to je neprofesionální.
Ta pravidelnost je o nějaké sebemotivaci. Tím, že jsem na řízení firmy sám, je občas třeba se trochu namotivovat, abych měl ten drive pořád. Když jste zaměstnanec, můžete si dovolit pár dní polevit a nic se nestane.
Pokud bych polevil jakožto majitel firmy, mí lidé nebudou mít zadání, klient nebude mít odpověď a následně mě ta práce zavalí. Někdy bojujete s tím, že všechno není růžové a je třeba se motivovat.
Trochu kroutím očima nad těmi krásnými případovými studiemi ve Forbesu: „Vybudoval nový start-up a roste tisíciprocentním tempem…“ a podobně. Jistě, jsou tam takové ty hezké příklady, ale jakmile je to vše zalité sluncem a úspěchem, moc mě to nebaví číst. Úspěch samozřejmě přeji každému, nicméně ty rutinní příběhy vidím málokde.
Občas někdo zveřejní svoje největší fuck-upy a to mě baví. Zajímá mě to, protože si myslím, že si z toho mohu odnést víc než z toho, že někdo roste tisíciprocentním tempem.
Je mi jasné, že běžné provozní věci nejsou příliš atraktivní pro čtení, ale jsou to takové ty drobnosti, které si často říkáme s kolegy na pivu nebo když se potkám s lidmi z komunity.
Abych to shrnul, pravidelnost a projektové řízení jsem piloval postupně, protože jsem si už na začátku v agenturách procházel pozicemi, kde jsem měl na starosti vedení lidí a řízení projektů.
Co se týče podnikání, určitě jsem musel zapracovat na finančním řízení. Tuto dovednost ladím dodnes a mám v ní spoustu rezerv. (smích)
Největší výzvou je řízení cash flow. Například u některých klientů to jinak nejde a tak za ně hradíte média. To znamená, že z vaší karty platíte Google kampaně nebo facebookové reklamy, případně různé reklamní prostory. A ty poté fakturujete klientovi zpětně.
Někdy to může „ustřelit“ – a stalo se to i v minulosti – nakoupíte toho hodně, zdrží se fakturace a vznikne vám ve financích díra. To pro mě byla velká škola v podnikání a dnes to již samozřejmě děláme jinak a snažíme se tomu předcházet.
Především věnujeme pozornost pravidelnému reportingu, takže se pokoušíme takové situace předvídat. Když to zjednoduším – zkrátka se nesmí stát, že nebudete mít z čeho zaplatit výplaty.
Ne kvůli tomu, že byste neměli kšeft, ale proto, že fakturace versus cash na účtě jsou dvě odlišné disciplíny. Můžete mít vyfakturováno za milion, ale na účtě budete mít nulu.
Jelikož děláme i PPC nebo nakupujeme mediální prostory, někteří klienti to chtějí přímo od nás – s fakturací zpětně a čím větší firma, tím s delší splatností. V některých případech zkrátka neexistuje, že byste dostali nějaké ideální podmínky.
Právě díky naivitě jsme se sami dostali do průšvihu. Tehdy jsem byl hodně zavalen prací a tak jsem tok peněz úplně nekontroloval. Nakonec jsem musel přistoupit k tomu, abych rozhodl, co zaplatím první a co až poté. Některých lidí jsem se musel zeptat, zda by na výplatu chvíli nepočkali.
Kromě toho se může sejít více věcí najednou. Nějaký klient třeba zkrachuje nebo nezaplatí a tím pádem vám může vzniknout takováto situace. Tenkrát jsem sám sobě půl roku neposlal žádné peníze.
Vyplácení peněz sobě samému je také velká škola podnikání. Právě na začátku, kdy se přihodilo více těchto nepříjemností, jsem si zkrátka půl roku nedal výplatu. Bylo to kvůli tomu, že jsem neměl vyřešené žádné cash flow řízení.
Z OSVČ přejdete na s.r.o., vše se pomalu nabaluje, začnete přibírat lidi a těch finančních toků je najednou tolik, že se tím pádem zvedají náklady. Pak se stane, že někdo nezaplatí nebo má dlouhou splatnost, do toho nakoupíte nějaká média pro klienty a problém je na světě.
Dnes na to již mám systém. Z předchozích zaměstnání vím, že toto řešili finanční manažeři a používali sofistikované tabulky. Já mám tabulku relativně jednoduchou – v systému, kam zapisujeme peněžní toky a fakturace. Zde mám zpracované přehledy a online reporting jako takový.
To sleduji pravidelně minimálně na měsíční bázi a dokážu dopředu odhalit, jestli nemůže nastat nějaký problém, a případně mu tak mohu předcházet. Znám kolegy v ostatních firmách, kteří reporty sledují na týdenní bázi, ale u nich se točí úplně jiné peníze. Samozřejmě i intuitivně vím, jaký je stav, ale ten reporting přece jen pomůže.
Je to o tom zaevidovat všechny příchozí faktury, které mají nějakou splatnost. Pak vidíte, co fakturujete, a můžete počítat s tím, kdy peníze zhruba tak dorazí. Splatnosti můžete zkracovat nebo vystavovat faktury dříve, případně je možné se s klienty domluvit na nějakých zálohách. A tím můžete předejít tomu, že budete čerpat kontokorent, pokud by se objevil nějaký takový signál.
Napadá mě ještě jedna věc a to udržování vazeb s klienty. Jako SEO konzultant – respektive vedoucí SEO oddělení – který je zahrabaný v kanceláři, jsem toto jako zaměstnanec v minulosti neřešil. Od toho bylo obchodní oddělení nebo account manažeři, kteří se starají o někoho konkrétního.
My se aktuálně nacházíme někde na pomezí – zatím toto zprocesované ještě nemáme. Být v pravidelném kontaktu s klienty je do určité míry vystoupení z komfortní zóny. Můžete být například ten, kdo vždycky zvedne telefon, třeba i o víkendu.
Anebo se s klienty můžete sejít jen tak. Taková schůzka je často neproduktivní a slouží pouze k udržování vztahu, ale je důležitá, protože na ní stavíte například něco, co přijde v budoucnu.
Dnes mi taková schůzka vůbec nevadí a jsem s tím zcela OK. Myslím, že to k podnikání patří. Časově to samozřejmě něco vezme, ale to můžete řešit například tím, že máte lidi, kteří se starají o operativu, a vy se můžete soustředit na toto.
Jednoduše řečeno se staráte o to, aby firma měla byznys. V tom jsem se docela našel. Dříve jsem tzv. small talk příliš nemusel, ale dnes mi to přijde úplně přirozené.
Také jsem našel zálibu ve vizualizaci čísel. Musím se přiznat, že si někdy libuji v interních reportech, které máme mimochodem značně automatizované.
Pokud někdo potřebuje jednou denně čtyřikrát kliknout, aby se dostal k nějakému výsledku, příliš ho to nezatíží. Ale pokud tento úkon dělá dvacetkrát za den, určitě mu pomůže, když to nebudou čtyři kliky, ale třeba jen dva.
Naše práce je o tom vyčíst něco z čísel a odhalit nějaký potenciál. Tím můžeme rozhodnout, na co se zaměřit. Často máme spousty dat a z toho potřebujeme vyseparovat to hlavní. Myslím, že mi to jde, a hlavně mě to baví.
Navíc jsem velký fanoušek Excelu, takže reporty se snažím dělat vizuálně atraktivní a zároveň vymazlené z hlediska funkcionality. Spíše se někdy musím hlídat, abych tím netrávil více času, než je potřeba. (smích)
To jsem se do určité míry naučil, nicméně nějaké predispozice jsem již měl. Pamatuji si, že když jsme kdysi jezdili do videopůjčovny, měli tam obsáhlý papírový seznam filmů z nabídky.
Bylo to asi deset stránek, na kterých bylo tisíc filmů. Abych nemusel pořád listovat v papírovém seznamu, přepsal jsem si obsah do tabulky v počítači, ve které jsem pak už jednoduše filtroval konkrétní filmy.
U kolegů jsem si všiml, že někteří mají větší logickou zdatnost a jiní jsou zase například více kreativní. Obvykle mají rozvinutou jednu z těchto stránek a tu druhou méně.
Neříkám, že jsem nějaký guru, ale vím, že jsem na nějaké úrovni, a naučil jsem se tolik nelpět na tom, aby lidé byli ve všem na stejné úrovni jako já. A pokud nějaký člověk bude splňovat náš standard, tak ho beru.
Poradím mu, jak to dělat dál, a netrvám na tom, aby například přemýšlel datově, analyticky, protože to ve své práci použije třeba pouze z deseti procent. Je důležitější, aby měl schopnost, kterou pro svou práci potřebuje, a když něco analytického jednou za čas udělám já, tak to vůbec nevadí.
Jaký byl nejdůležitější „mindset“, případně jaká změna osobnosti Vás dovedla tam, kde jste?
Jednak jsem potlačil tu náročnost na datové přemýšlení, jak jsem zmiňoval, a také jsem zmírnil určitý perfekcionismus. Respektive jsem zjistil, že každý má nějaký úhel pohledu, a ne vše musí být tak, jak to vidím já.
Když někdo něco vidí jinak než já, může to přesto fungovat docela dobře, což jsem si dlouho nepřipouštěl. Uvědomil jsem si, že jeho pohled na věc může být správný, jen jsem se musel vymanit ze svého „koryta přemýšlení“.
Další důležitá věc se týká především výstupů pro klienty. Služba nese vaše jméno, značku a vkládáte do ní své podnikání. A tak nechcete, aby vám to někdo pokazil. Došlo mi však, že můj perfekcionismus klient ve výsledném produktu není schopen vůbec rozlišit od práce, kterou někdo z kolegů odvedl dle svého nejlepšího vědomí.
Klient neví, že by to mohlo být jinak, a nezkoumá danou věc tolik do detailu, aby to mohl rozklíčovat. Je to přesně ta věc, která vyžaduje mnoho úsilí – neustále to kontrolujete, děláte feedback a v horším případě to přepisujete. To často může kolegy až demotivovat, protože mohou mít pocit, že neudělají nic pořádně.
Nakonec vám to sebere obrovské množství času a to zcela zbytečně, protože se místo toho můžete věnovat něčemu jinému. Když pak vím, že jsem dosáhl nějaké důvěry klienta nebo svého kolegy, nechávám mu prostor a je to tak lepší.
Pokud totiž nelpíte na dokonalosti a dobrému kolegovi necháte prostor, sám začne komunikovat a řešit věci, protože dostane kus odpovědnosti. Stane se z něho samostatná jednotka a tím vám rozváže ruce.
V minulosti jsem chtěl mít o všem přehled, ke všemu poslat svůj námět a zpětnou vazbu. Dnes už to tak nemám a bez starostí nechávám kolegy komunikovat s klienty. A co je hlavní – ti kolegové tím neskutečně rostou. A zjišťuji, že to dělají v některých ohledech mnohem lépe než já.
Také jsem trochu změnil své zvyklosti. Byl jsem noční pták. Často jsem se vrátil domů z práce a pracoval ještě po nocích. To jsem úplně opustil a přerodil jsem se naopak v ranní ptáče. A když se vrátím z kanceláře domů, tak na práci už nesahám.
Nejprve mi to vadilo, jelikož jsem už neměl energii, abych něco dodělal. Ale s tím jsem se smířil a pokud něco nestihnu do šesti hodin, tak to prostě nebude. A nic se ve finále nestane.
To samozřejmě přišlo s věkem. A přestože si nepřipadám starý, už mi to nejde tak od ruky jako před patnácti dvaceti lety. Navíc se mi změnily životní priority, protože mám rodinu.
Někdy vás samozřejmě napadne, že až budou děti spát, tak něco můžete dodělat. Ale taháte to v hlavě a vnitřně vás to stresuje. A když se smíříte s tím, že to prostě nebude ten den hotové a budete se tomu věnovat až další den ráno, získáte takový vnitřní klid. Moderně by se tomu řeklo asi work-life balance. Ale je to spíše režim, kdy pracovat a kdy ne.
Myslím, že hlavní je se z ničeho nehroutit, protože řešíme ve své podstatě nedůležité věci. Není to o tom, že někomu nedodáte pitnou vodu. Občas je to těžké a tak je třeba se nad to povznést.
Miroslav Rojek
Zakladatel agentury a SEO specialista
expertia.cz
