Synergické duo Tomáš Kosour a Broněk Markowicz, zakladatelé agentury MK-VISION, tedy Markowicz & Kosour, řídí tým dvaceti lidí, který poskytuje komplexní marketingové služby od A do Z.
Díky své dynamické symbióze a harmonii mezi kreativitou a zkušeností, vytvářejí příjemné a inspirující pracovní prostředí, které je důkazem, že podnikání může být jak úspěšné, tak zábavné.
Tomáš Kosour
Tomáš vstoupil do online prostředí asi před patnácti lety. Zhruba osm let se živil jako freelancer primárně v pozici konzultanta. Práce konzultanta ho baví dodnes úplně nejvíce, a tak rád komunikuje přímo s klienty.
Na několika projektech na volné noze se seznámil s Broňkem. Tomáš potřeboval pomoci se SEO a spolupráce oběma sedla jak profesně, tak lidsky. Zcela přirozeně se tím vyprofilovala firma MK-VISION s.r.o. Od té doby fungují společně.
Broněk Markowicz
Broněk se v onlinu pohybuje zhruba stejnou dobu jako Tomáš, tedy nějakých patnáct let. Sám začal do oboru pronikat už ve svých šestnácti letech.
Asi osm let pracoval na volné noze, Tomáše potkal na Webtrhu. Ten hledal pomoc s realizací SEO pro své klienty. Měli stejnou motivaci, stejné nadšení, pracovní nasazení i komplet přístup k podnikání. Nějaký čas pracovali v tandemu, a když se přesvědčili, že jim to opravdu dlouhodobě funguje, založili společně firmu. Později přizvali další spolupracovníky a sestavili celý tým od kreativců přes PPC specialisty až po vývojáře. Z firmy o dvou lidech se postupem času stala regulérní agentura.
Agentura MK-VISION
Zatímco Tomáš se rád schází s klienty a spolupráci s oblibou domlouvá osobně, Broněk zase řeší věci více tzv. “od počítače” a věnuje se spíše analýzám. Úlohy ve firmě tak mají rozdělené a skvěle se navzájem doplňují.
Firma čítá na dvacet lidí, z toho osm zaměstnává interně a dvanáct lidí spolupracuje externě. Ačkoliv se společnost původně zaměřovala především na SEO, nyní v jejích řadách najdeme projektové manažery, PPC specialisty, textaře, vývojáře a programátory a samozřejmě SEO specialisty. Rozrostla se tedy i na další navazující segmenty marketingu a dnes v zásadě nabízí kompletní marketingové služby od A do Z.
Tomáš, Broněk i celý tým pracují momentálně spíše ze svých domovů, agentura tak funguje převážně online. Tímto způsobem fungovala již v dobách, kdy to nebylo zcela běžné, protože se původní sídlo nacházelo v Teplicích a jednotliví členové týmu jsou rozeseti po celé republice.
Na denní bázi do kanceláří docházel především Broněk, jelikož bydlel nedaleko. Tomáš kanceláře navštěvoval zhruba dvakrát týdně a využíval je spíše ke schůzkách s klienty a interním mítinkům. Postupem času však přišli na to, že kancelář nemá příliš smysl, a tak se dnes celý tým schází pouze na pravidelných týdenních poradách, a to buď v oblíbené kavárně nebo u někoho doma + vícekrát do roka pořádají společné teambuildingové akce.
“Máme jednu opravdu vychytanou kavárnu, kam kromě nás nikdo moc nechodí, takže ji máme v dopoledních hodinách skoro celou sami pro sebe. Je tam celkem klid, můžeme se radit o pracovních věcech a k tomu si objednáváme litry kávy, čaje a míchaná vajíčka”, říká s humorem Tomáš.
Online prostředí lidem v agentuře vyhovuje, 70 % kolegů žije v Praze, ale stěžejní kolega přes weby pochází z Hustopečí u Brna a kolega z vývoje žije v Hradci Králové. Oba spolumajitelé žijí taktéž poměrně daleko od sebe.
Mezi Tomášem a Broňkem je věkový rozdíl šestnáct let, což oba v zásadě vidí jako výhodu.
“Tomáš mi přijde smýšlením, kreativitou i energií hodně moderní. V mých začátcích mi naopak přišlo opravdu zajímavé spolupracovat s někým z boomer generace, kdo má více životních zkušeností. Já pro změnu smýšlím trochu jinak (spíše jako generace Z) a když dáme hlavy dohromady, je to přínosné pro oba”, říká Broněk.
Tomáš dodává: “Já to vnímám podobně. I když nejsme vrstevníci, od začátku cítím, že nám to funguje. Takže si dobře rozumíme.”
Oba rádi dělají věci po svém a společně sdílí radost z utváření firemní kultury. Spojení sil tedy zcela přirozeně vyústilo ve fungující společnost.
Broněk
Jednatřicetiletý Broněk pochází ze severské Bíliny, odkud se v sedmnácti letech přestěhoval do Teplic. Momentálně žije nedaleko za Prahou, kde si s manželkou v minulém roce nechali postavit rodinný dům.
Spolu žijí osm let a již po roce a půl si řekli své “ano”. Mezitím se rodina rozrostla o dvě malé děti, syny Olivera a Eliase. Manželka je aktuálně na mateřské, předtím však pomáhala Broňkovi ve firmě.
Již od základní školy má partu kamarádů, s nimiž ho pojí pevné přátelství. I přesto, že dnes mají všichni své rodiny, setkávají se poměrně pravidelně. Ať už se jedná o víkendové návštěvy, narození potomka či svatby, vždy si kamarádi najdou příležitost, proč se sejít.
Broňkova domovina je proslulá vysokou kriminalitou, nízkou životní úrovní a množstvím fabrik, a tak zcela logicky nastoupil na střední průmyslovou školu, odkud vedla nejkratší cesta do fabriky.
Než se však stihl dostat k obráběčce, přihlásil se na vysokou školu do Ústí nad Labem, obor ochrana životního prostředí. A ačkoliv se Broňkovo studium zaměřovalo zcela jiným směrem, vždy se zajímal o to, jak efektivně vydělat peníze a naplno využít svůj potenciál.
Uvědomil si, že nechce skončit ve fabrice, jako drtivá většina jeho vrstevníků ze severu, toužil po určité pracovní svobodě. Zaměstnanecký poměr tak uzavřel pouze v rámci několika brigád.
Takto například pracoval v chudeřické fabrice na výrobu autoskel AGC Automotive. Zde setrval asi dva měsíce a to mu stačilo, aby si přiznal, že to není cesta, kterou by se chtěl ubírat.
Jednak ho práce jednoduše nebavila a navíc pochopil, že spíš než poslouchat pokyny shora, by raději sám rozhodoval o své vlastní práci. Brzy pochopil, že podnikání je směr, kterým se chce vydat.
“Myslím, že mě trochu ovlivnil faktor severních Čech (tzv. Sudetský syndrom). Drtivá většina mých kamarádů ze Sudet skončila ve fabrikách, kde pracují za minimální mzdu a neustále na tu práci nadávají. Mojí motivací tedy bylo opustit sever a za každou cenu se z toho vymanit. Byl jsem ochoten pro to obětovat mnoho.“
Z rodiny byl tak v zásadě jediný, kdo se vydal podnikatelskou cestou. Tatínek pracoval celý život jako dělník (až nedávno se mu podařilo dostat na lepší pozici ve společnosti ČEZ) a maminka byla zaměstnána ve školce a později na místním úřadě. Broňka tedy k podnikání nikdo nevedl a musel si tak vše vyzkoušet na vlastní kůži.
“Myslím, že to volnomyšlenkářství se kterým se pojí i podnikání mám tak nějak v sobě”, navíc vždy jsem měl určitý problém s autoritami“, dodává.
Tomáš
Tomášovi je čtyřicet sedm let a mimo jedné životní etapy, kterou strávil v Brně (respektive v Prostějově), žije téměř celý život v Praze. “Cajzlák jako poleno”, dodává ve vtipu brněnským hantecem.
S manželkou jsou spolu již patnáct let a vychovávají dvě dcery, Evelínu a Olivku. Oba manželé milují sport a rádi si společně vyjedou na kolech.
Taktéž má kolem sebe skupinu blízkých přátel, většinou ze střední školy. Někteří z nich žijí dokonce nedaleko Tomáše a pravidelně spolu chodí do sauny nebo vyjedou na kola.
Kromě toho našel přátele taktéž v byznysu nebo z manželčiny strany. A opravdu vřelý vztah má Tomáš i s Broňkem, společně se navštěvují, někdy jezdí společně na dovolenou nebo si jdou po společné poradě třeba zaběhat.
Podobně jako Broněk, i Tomáš vstoupil do online světa z úplně jiného oboru. Nejprve totiž studoval střední zeměměřičskou školu a tak se nejprve zdálo, že z Tomáše bude geodet.
Odjakživa byl ale oddán sportovním aktivitám a navíc ho vždy lákalo letiště – a tak se zapsal do aeroklubu. Právě na letišti poznal svou manželku Janču, která je mimochodem držitelkou českého rekordu za největší sestavu žen, které se spojily během volného pádu při seskoku.
Záhy však Tomáše čekal odvod na základní vojenskou službu a jelikož měl za sebou již několik seskoků, přihlásil se do armádního sportovního oddílu Dukla Prostějov, kam ho přijali a v rámci něhož se deset let věnoval parašutismu.
Sport pro Tomáše hodně znamenal a chtěl se stát trenérem, proto si dodělal vysokou školu a vystudoval obor management sportu a trenérství. Už to skoro vypadalo, že zanedlouho bude trénovat první sportovce, bohužel slíbené místo trenéra nakonec získal někdo jiný.
Tehdy bylo Tomášovi již třicet dva let a cítil, že je třeba učinit nějakou velkou životní změnu. Došlo mu, že potřebuje nějaký prostor, aby se mohl vypracovat, a tak se musel zavčas rozhodnout.
Kromě sportu ale našel zálibu také v internetu a ve všem, co je spojeno s webovými stránkami. Ukončil tedy svou sportovní kariéru a naplno se ponořil do online prostoru jako freelancer.
“Myslím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělal.”
Zde se však ocitl téměř na úplném začátku a musel se vše naučit od píky. Ze sportu byl ale zvyklý překonávat výzvy a tak se nebál učit věci za pochodu. Ostatně, jak sám tvrdí, baví ho pracovat na sobě a zároveň něco budovat.
Jakožto freelancer se věnoval vývoji webů a především konzultacím obecně. Fungoval na pomezí konzultanta-obchodníka a tuto pozici si vlastně drží ve firmě až doposud.
S Broňkem se znali delší dobu, než společně založili agenturu. Tomáš potřeboval pomoci se SEO a to mu jakožto sub-dodavatel zpracovával právě Broněk.
“Postupně jsme se čím dál více prolínali a najednou nás napadlo – proč to nezkusit dohromady? Nějaký čas jsme se o tom bavili a postupně jsme se přetransformovali do firmy. Nebylo to tedy rozhodnutí ze dne na den, ale přirozený vývoj situace”, doplňuje Tomáš.
Jakou největší radou od Vašeho vzoru/mentora byl ovlivněn největší úspěch na Vaší agenturní cestě?
Broněk
Nebylo to tak, že bych měl vyloženě nějakého mentora. Od mala jsem byl velmi dychtivý po informacích a tak mě velmi bavilo se vzdělávat, ať už to byly knížky, audioknihy nebo podcasty. Začínal jsem klasicky na knihách typu Bohatý táta, chudý táta (od Roberta Kiyosakiho) a postupem času jsem načetl stovky knih na témata podnikání, finanční gramotnosti a osobního rozvoje. Dnes už informace konzumuji spíše audio formou (podcasty, audioknihy atp.).
Peníze, které jsem si vydělal na brigádách, jsem se nebál investovat zpátky sám do sebe. Místo toho, abych utrácel za blbosti, jsem své první vydělané peníze raději vkládal do vzdělání a osobního rozvoje. Kupoval jsem si tedy například kurzy nebo přednášky o marketingu.
Hodně mě ovlivnil jeden z prvních SEO kurzů, ale bohužel si již nevzpomínám, jak se ten kurz jmenoval. To bylo úplně v prvopočátcích asi před patnácti lety – tedy v době, kdy ještě fungovaly registrace do katalogů a podobné (dneš již až směšné) SEO techniky.
Také jsem dost čerpal z portálu, který nabízel různé kurzy, jak psát emaily, jak komunikovat s klientem nebo jak oslovovat ohledně potenciální spolupráce. Všechny tyto znalosti, které mi nemohl nikdo z blízkých předat, jsem doháněl právě díky těmto materiálům.
Dnes je těch možností bambilion, takže snadno najdete různé tipy třeba na YouTube, ale dříve toho moc nebylo. V začátcích to příliš nikdo nedělal a když už, většinou v angličtině, což mi dělalo trochu problém, protože jsem tak dobře anglicky neuměl. Ale vše, co bylo k dispozici, jsem do sebe nasával jak houba.
Pokud jsem potřeboval upřesnit nějaký výklad nebo něco doplnit, nebál jsem se obrátit na mentora kurzu a zeptat se přímo jeho. Spousta lidí má dojem, že mentoři jsou určitým způsobem “nedotknutelní” a nikdo nemá příliš odvahu mentorům pokládat doplňující otázky. Myslím, že je třeba nebát se zeptat.
Díky tomu jsem se jednak dozvěděl něco navíc, co v kurzu nebylo úplně řečeno, ale ještě důležitější je ten mindset samotný. Tedy že mentoři jsou také pouze lidé a tak není třeba se bát někoho oslovit. Vždy jsem se sám sebe ptal „co nejhoršího se může stát“? Nejhorší, co se může stát, je to, že neodepíše zpět… nic víc. Tuto otázku si pokládám ve svém životě neustále v různých životních situacích.
Navíc v době, kdy jsem tyto kurzy sjížděl, mi bylo okolo šestnácti let, takže jsem měl perfektní rodinné zázemí a nic jsem neriskoval. A když jsem se v osmnácti letech odstěhoval od rodičů, byla to pro mě o to větší motivace se uživit a pracovat na sobě ještě více.
Samozřejmě bych se mohl kdykoliv obrátit na rodiče, ale chtěl jsem sám sobě i rodičům dokázat, že to zvládnu. Troufám si tvrdit, že ideální je začít co nejdříve. Nečekat na to, až člověk dostuduje. Jistě, dostudovat v pětadvaceti a poté začít – samozřejmě, že to lze – proč ne… Ale pokud začnete již při škole, tím lépe.
Na závěr bych rád dodal, že podle pravidelných výzkumů a studií, které analyzují, čeho lidé na smrtelné posteli nejvíce litují, se na předních místech opakovaně objevují promeškané příležitosti. Zkrátka lidé nakonec mnohem častěji litují toho, co neudělali, než toho, co udělali (byť to často nevyšlo). Jděte do toho, zariskujte, vyložte všechny karty na sůl, vložte všechny síly do toho úsilí. Nečekejte na to, až dostudujete, osamostatníte se, nebo až se oženíte a budete mít děti. Přestaňte se ptát, co jste pro danou věc ochotni udělat, ale ptejte se sami sebe, co jste pro danou věc ochotni obětovat. Čas, energii, peníze, vztahy? Odpovědět si musí každý sám.
Tomáš
Také mám pocit, že toho materiálu u nás na počátku příliš nebylo. Zkoušel jsem tedy věci hodně podle sebe a radil jsem se s kamarády, kteří v tomto ohledu byli o něco dál. Největší inspirací byl pro mě kamarád, který již měl svoji společnost a často jsme spolu celý průběh konzultovali.
Podstatné bylo věci zkoušet a zpětně vyhodnocovat. Snažil jsem se obvykle najít nějaký proces, který se opakoval a bylo možné jej postupně ladit.
Když jsem ještě skákal, na letišti jsem potkal člověka, který k nám jako jeden z prvních dovezl GoPro. Byl to surfař a znal se s lidmi, kteří GoPro dováželi do Evropy.
Zrovna rozjížděl firmu právě pro prodej GoPro a nabídl mi, zda bych nechtěl spolupracovat jako markeťák. A zde jsem si osahal obchodní model, který jsem si následně modifikoval pro své potřeby.
Po nějakém čase jsem cítil, že bych si přál něco víc, někam se posunout, zkusit vlastní cestu. Nedošlo k žádné hádce nebo neshodám, to vůbec – naopak kamarádi jsme dodnes. Jen jsem se chtěl dále rozvíjet a měl jsem pocit, že tady se již nemám kam posunout.
Zajímal jsem se především o online marketing a organické vyhledávání. Vyhlédl jsem si nějakou stránku nebo firmu, zhodnotil jsem jejich situaci a nebál jsem se tam zavolat a nabídnout konzultaci. To bylo stěžejní a obvykle mi to takhle fungovalo – tímto způsobem jsem začal získávat první klienty.
Najednou jsem těch klientů měl tolik, že už jsem to časově sám nezvládal odbavovat. Začal jsem tedy spolupracovat s Broňkem, postupem času se naše společná práce prolínala víc a víc, až se naše spolupráce překlopila do společné firmy.
Myslím, že ty elementární věci pro dosažení úspěchu jsou vytrvalost, překonávání překážek a zároveň vytvoření nějakého set-upu, který se opakuje a je možné jej vyladit.
V online marketingu to není tak, že vyrábíte jednu součástku, která je vždycky stejná. Hraje zde roli mnoho drobností a faktorů, které do toho vstupují. Často jsou to naprosto nelogické emoce – ale přesto lze vypozorovat nějaký stále se opakující vzorec, který lze zpracovávat a řešit.
Co byste řekli, že byl nejdůležitější faktor k Vašemu úspěchu?
Tomáš
Osobně mám opravdu dobrý vnitřní pocit z toho, že nám ta spolupráce takhle funguje. Umíme táhnout za jeden provaz a dokážeme si říct: “Hele, s tímhle mě třeba štveš, protože…”, ale není to nic osobního. Zpětná vazba se vždy týká toho konkrétního procesu.
Jsme k sobě opravdu otevření, dokonce bych tvrdil, že se jedná o radikální otevřenost. (smích) Na tento pojem jsme narazili na SEOrestartu, kde přednášela Karin Fuentes. Ta nás naučila, že nemá smysl chodit kolem horké kaše. Věci je totiž třeba řešit a nedusit je v sobě. Nemáme tak problém si cokoliv konstruktivně vyříkat.
Nejednou nám to vytrhlo trn z paty. Musím přiznat, že před nějakým časem jsem měl takový pocit, že se řítím do propasti. Přišlo mi, že dělám vše a zároveň nic – a přestal jsem mít věci pod kontrolou. Broněk zrovna dodělával barák a měl nějaké další starosti, takže všechny tasky a mikro-tasky na projektech včetně marketingu jsem nesl na ramenou já.
Musel jsem se zastavit a říct: “Stop, už takhle nemůžu.” V tu chvíli jsem to řekl možná trochu nevybíravě, ale už mi opravdu nebylo dobře. Nebyl jsem naštvaný, ale byla to pro mě obrovská tíha, kterou jsem nemohl dál nést.
Jak se říká: “Tisíckrát nic unaví i osla.” Broněk jakožto jednatel musel na sebe chtě-nechtě vzít kus té práce a vzápětí se to výrazně zlepšilo. A mně se fakt ulevilo.
Broněk
Přesně tak, je třeba si otevřeně říct skutečně všechno. Když to v sobě dusíte, stejně to pak někde vyplave na povrch a problém zbytečně naroste. Pokud se na poradě objeví nějaká taková věc, na rovinu si vše řekneme a snažíme se na tom pracovat.
Neplatí to pouze pro nás dva, vztahuje se to na všechny naše kolegy. Podstatné je nebrat si kritiku osobně, je to čistě pracovní záležitost, která by měla vést k co nejlepšímu výsledku. Díky tomu máme možnost zachytit potenciálně hnijící problémy již v zárodku.
Tomáš
Samozřejmě ne všichni kolegové jsou takto sdílní. Ale tím, že se všichni poměrně dobře známe, dokážeme na sebe reagovat. Když tedy vidím, že se někdo necítí příliš dobře, zeptám se: “Hele, přijdeš mi nějakej přetíženej. Netrápí tě něco, o čem nevím?”
Občas je třeba se se zájmem trochu ptát a vyhnout se takové té alibistické pohodě, že když všichni řeknou “OK”, tak to rozhodně nemusí být OK. S Broňkem obvykle víme, kde je zakopaný pes, takže tomu jdeme naproti, trochu tam namíříme a člověk se svěří. Rozhodně se nejedná o žádné výslechy, naopak dotyčný často ocení tu pomocnou ruku a zájem v osobní rovině.
Je totiž důležité zajistit určitou pohodu v týmu, aby se lidem v týmu dobře pracovalo a spolupracovalo. A tím, že otevřeme potenciální problémy či nepohodu, máme možnost to vyřešit.
Broněk
Ve chvíli, kdy to naťukneme, se většinou prolomí pomyslná brána. Člověk se pak sám otevře a svěří se s tím, co ho trápí. Nemusíme nic z nikoho dolovat.
Myslím, že zrovna díky tomu máme zajištěný stabilní tým a nepočítáme-li externí spolupracovníky, za celou dobu od nás z interního týmu nikdo neodešel. Naprostá většina lidí s námi zůstala od začátku a noví lidé stále přibývají.
Tomáš
Jistě, samozřejmě nepočítáme takové ty nové kolegy, kteří nastoupí, jsou u nás pár dní, dostanou úkol a z nějakého důvodu ho prostě neudělají. Nedají to, jsou jinak nastavení…
Nováčci vždy mají k dispozici kolegu – seniora, kterého se mohou na vše zeptat, mají na vše dost času, zároveň bereme v potaz nějakou zaučovací dobu. Je mi jasné, že člověk může být nemocný, může se mu něco stát nebo třeba ještě studuje. To není vůbec problém, stačí zavolat nebo zvednout ruku. Vše se dá vyřešit.
Ale zkušenost je taková, že často za tři týdny zjistím, že nikdo nic neřekl, práci neudělal a vlastně o to ani nemá zájem. A nakonec třeba i přestane komunikovat. Pak taková spolupráce vlastně ani nezačne.
V některých případech je prostě problém, že junioři po vás žádají řadu jistot, ale sami vám tu jistotu nedají. Systém a procesy nemáme nastaveny nijak tvrdě, naopak si myslím, že tato práce je v určitém smyslu hodně svobodná.
Proto se domnívám, že se lidé občas té svobody zaleknou a raději preferují klasický model, kdy si pípnou příchod, připraví tabulku a večer jdou zase domů. Čistá hlava, ale zkrátka se neangažují.
Broněk
Nicméně si myslím, že důležitým faktorem úspěchu v podnikání (o kterém se moc nemluví) je i samotné štěstí. Mám pocit, že téměř každý, kdo je dnes nějakým způsobem úspěšný, to vysvětluje svými schopnostmi, svým skillem.
Nemyslím si ale, že by si celý úspěch člověk dokázal zaštítit sám. Podle mě štěstí v tomto ohledu hraje velkou roli. Podstatná je i doba, v níž se nacházíte – je rozdíl, jestli jste například s online marketingem začali v časech, kdy byl internet v plenkách, nebo až nyní. Rád bych také nezapomněl na zázemí a podporu, kterou jsem měl. Byť moje rodiče (ani nikdo z rodiny) nikdy nepodnikal, tak mě vždy podporovali a věděl jsem, že mám prostor riskovat a dělat chyby. Vděčím jim za mnoho a vím, že ne každý tohle štěstí má.
To všechno jsou faktory, které si není možné úplně vybrat. A myslím, že založit agenturu před deseti lety bylo o něco jednodušší než dnes.
Kromě toho jsem přesvědčen, že jsme opravdu měli štěstí na sebe. Jako freelancer jsem vše musel zpracovávat sám a neměl jsem na koho se obrátit, když jsem potřeboval radu.
A ačkoliv jsem k založení firmy nejprve přistupoval trochu skepticky, nakonec mě přesvědčilo, že mám parťáka, s nímž mohu své pracovní věci kdykoli řešit. A nejen pracovní… A zpětně jsem moc rád, že se to povedlo.
Tomáš
Já jsem byl již od začátku přesvědčen, že společně budeme silnější. Předtím jsem si musel veškerou přípravu zprocesovat sám, což bylo velmi zdlouhavé a časově náročné. A teprve až poté jsem šel za Broňkem, který mi pro klienta něco vypracoval.
Společně nyní fungujeme jinak. Od začátku můžeme vše zpracovávat dohromady a obohacujeme se navzájem. Broněk je silný v analýzách a nástrojích, které používá. Dokáže zjistit spoustu věcí, které bych já zjistit nedokázal. Mě zase baví komunikovat s klienty a jsem silný v obchodních věcech.
Díky tomu se nám otevřelo mnohem více možností a můžeme tak nabídnout mnohem komplexnější služby. Společně dokážeme být na vše mnohem lépe připraveni, než když jsme pracovali každý zvlášť. Od začátku jsem tedy věřil, že spojení pro nás oba bude velkým krokem vpřed.
Co je ten největší “skill” který bylo nutné si “vypilovat”?
Broněk
Jako freelancer jsem si připadal jako Ferda Mravenec, tím, jak jsem si vše zpracovával sám. A ve chvíli, kdy přišla agentura, byl pro mě najednou problém delegovat práci jiným lidem.
Neměl jsem totiž jistotu, že to ten člověk udělá správně a měl jsem nutkání hlídat kvalitu té práce. Za mě to byl tedy skill delegace a kontroly, což jsem se musel naučit.
Hodně mi to usnadnily různé systémy pro management – my jsme používali Trello a Asanu. Později jsme přešli na Freelo, které nám z hlediska funkcí a opravdu skvělé podpory vyhovovalo více. A tak poslední roky používáme Freelo.
Právě management systémy mi hodně pomohly z hlediska automatizace, a tak jsem nemusel už dál pytlíkovat poznámky ve Wordu.
V agentuře jsem také velmi ocenil zpětnou vazbu, se kterou jsem se jako freelancer příliš nesetkával. Od klientů jsem samozřejmě měl nějaké reakce, ale veskrze byly pozitivní. Najednou jsem dostával zpětnou vazbu přímo od Tomáše a ta byla skutečně konstruktivní, přísná, ale upřímná.
To byla velmi příjemná změna, protože mi Tomáš hodně poradil třeba ohledně komunikace s klienty. A to je zrovna něco, co vám klienti neposkytnou. Tohle mě hodně posunulo dál.
Pokud někdo pracuje jako freelancer a zvažuje agenturu, naprosto zásadní je budovat si už jako freelancer dobré jméno a BRAND celkově. Například já jsem se jako freelancer živil sedm let a nyní jsem osm let v agentuře. A stále – i po těch letech – mě hodně potenciálních klientů oslovuje jakožto freelancera.
Ať už na doporučení od starých klientů, pro které jsem kdysi ještě jako freelancer pracoval, nebo z mých profilů, které si stále držím (typicky portál navolnenoze.cz).
Když mě někdo takový osloví a přeje si práci freelancera, tak mu samozřejmě popíši, k jaké kariérní změně u mě došlo. Snažím se mu však vysvětlit výhody toho, že už nejsem zmíněný “Ferda Mravenec” a že z toho může v pozici klienta jen těžit.
70 až 80 % poptávek nemá problém s tím, že jsme se rozrostli ve společnost, těch zbylých 20 až 30 % žádá čistě freelancera a tak hledá dále.
Ačkoliv to přímo nesouvisí s prací v agentuře, rád bych zmínil ještě zdraví. Když celý den sedíte u počítače, je to poměrně náročné a já osobně jsem nějaký čas řešil potíže se zády. V tom mi pomohl polohovatelný stůl, takže u počítače pravidelně jednu hodinu sedím a hodinu stojím. Takhle to střídám a dodržuji to každý den. Za mě to má velký dopad a je to velmi znát. Kromě toho zhruba čtyřikrát týdně běhám.
Tomáš
Z freelancera se v agentuře najednou dostanete do pozice firemního manažera a musíte se naučit vést lidi a spolupracovat s nimi. Přesně, jak říká Broněk – delegovat práci, případně řešit nějakou zastupitelnost, ale i věřit těm lidem.
Tím chci říct, že i když narazíte na něco, co není tak, jak jste si představovali, neznamená to, že to je špatně. Sleduju například komunikaci kolegů s klienty.
Někteří kolegové jsou spíše analyticky založení a komunikují svým způsobem “matematickou řečí”. Snažím se na to dívat očima klienta. A když vidím, že kolegovi nedochází nějaký obchodní či emoční rozměr té spolupráce, zkusím do toho nějakým způsobem vstoupit.
Například se snažím kolegovi ten model komunikace nastínit, případně sám vstoupím do té komunikace jako takové a klientovi to zkusím vysvětlit tak, aby to lépe pochopil a nevznikala zbytečná nedorozumění.
Vím, že kolega je například skvělý analytik nebo kreativec, dokáže podrobně vyhodnotit věci a je technicky tak hluboko, že já jsem pak pouze taková omáčka.
Hodně investujeme právě do lidí. S Broňkem už nedokážeme utáhnout úplně všechno, a tak kolegům zajišťujeme různá školení, aby dokázali obsáhnout věci, které byly třeba doposud mimo jejich primární zaměření. Lidé nám pak do firmy vrací tu hodnotu zpět v podobě nějakého know-how nebo znalostí, dovedností a procesů.
To se následně odráží v tom, jak kolegové nově získané dovednosti aplikují do pracovních procesů. Naposledy byl kolega Lukáš na školení o GA4 a co se vrátil, fakt se toho skvěle zhostil. Najednou se ta role úplně obrátila – celé to zmanažoval, zadal mi úkoly a já jsem řekl jen “supr” a dal jsem se do práce.
Není to tak, že bychom si odškrtli, že Lukáš byl na školení a poslal nám báječný report. Naopak nás všechny proškolil a okamžitě to aplikoval do praxe. To je za mě naprosto skvělý výstup.
Co se týče komunikace, vím, že spousta lidí má problém s nějakým studeným kontaktem v rámci telefonátů či mailů. Mě vždycky bavilo přijet do firmy a odvíjet – respektive rozvíjet – komunikaci. Byla to určitým způsobem výzva a ty já rád přijímám.
Nikdy jsem na tom nijak nepracoval, ale asi mám nějakou schopnost vcítit se do lidí a jednat s nimi na férové a seriózní rovině. Statisticky se nám vždy dařilo získávat nové klienty.
Kolikrát jsem dostával opravdu zajímavou zpětnou vazbu od klientů. Často říkali: “Občas sem někdo zavolá, někdo přijde… Vy jste první, kdo přišel na čas, jste připravený a tak nějak víte, co nás trápí.” To je super.
Není to o tom, že bychom hned získali nějaký velký kšeft. Ale ti klienti dali najevo, že mají nějaký problém, chtějí ho řešit, ale zatím se jim nikdo nevěnoval a nikdo jim nic nevysvětlil. Bylo to pro ně přínosné.
Pro mě to byl proces, který mě bavil sám o sobě. Zkrátka někoho najít, domluvit schůzku a pomoci. A zanedlouho se stalo to, že nám tito klienti generovali další práci, nebo nás doporučovali dále.
Aktuálně je trh poněkud ochladlý, nicméně většina našich nových klientů k nám proudí právě na doporučení.
Jaký byl nejdůležitější “mindset”, případně jaká změna osobnosti Vás dovedla tam, kde jste?
Broněk
Hned mě napadají dvě slova. Improvizace a adaptace. Jsem přesvědčen, že je podstatné – a to především v našem současném věku – odstřihnout se od přežitého, na jistotách založeného boomerského myšlení a objevit svěží vítr progresivního pohledu na svět generace Z. Prostě pracovat s tím, že všechno je nejisté, snažit se improvizovat a adaptovat se situaci, která nadejde. Mimochodem i v tomto je velká výhoda věkového rozdílu, který mezi mnou a Tomem panuje. Skvěle se prolínáme a doplňujeme – já tak trochu snílek a mix mileniála s gen Z, který hltá každou informaci, a Tomáš naopak pragmatický a realistický boomer.
Žhavé téma je aktuálně například AI. Věřím, že to je věc, které bychom se neměli bránit a která naopak odkrývá řadu příležitostí, jak umělou inteligenci využít a usnadnit si práci. To je i náš případ, protože se snažíme AI zapojit do každodenního chodu naší firmy.
V minulosti jsem i já také hodně lpěl na jistotách, ale poté, co jsme s Tomášem založili firmu, jsem přepnul svůj mindset tak, abych dokázal improvizovat a přizpůsobit se aktuálnímu scénáři. To si myslím, že je velmi důležité.
Tomáš
Já v tomto ohledu souhlasím s Broňkem. Je třeba držet krok s aktuální situací, jinak vám ujede vlak. Zpětně musím přiznat, že třeba před patnácti lety by mě ani nenapadlo, že bych někdy založil firmu. A když k tomu došlo, vůbec to nebylo tak, že bych někomu chtěl dokazovat, že na to mám. Od začátku to byla cesta a pořád to cesta je. A ta mě baví.
Velkou změnou byla odpovědnost za další lidi. Někdy proplouváme neklidnými vodami a není to tak, že potřebujeme proplout my s Broňkem – je třeba, aby proplul celý tým. Snažíme se, aby to proplutí bylo vždy pro všechny co možná nejsnazší. Aby nebylo nutné nijak měnit naše životy nebo sestupovat z nějakého standardu, na který jsme zvyklí.
Je tedy pravda, že člověk na sebe bere odpovědnost za celou firmu, ale zase je to o něco snazší, protože obě naše manželky ve firmě pracují. Bez manželek bychom se nedostali takhle daleko. (smích)
Mně osobně se s manželkou pracuje parádně a asi ani nemáme definována nijak výjimečná pravidla. Naše práce se relativně liší, takže jsme samostatné jednotky.
Janča hodně spolupracuje právě s Broňkem, ale pokud potřebuji zpracovat nějaká data, pak samozřejmě pracuje i se mnou. Jako výhodu vidím, že se můžeme o pracovních věcech interně bavit vlastně kdykoliv.
Pracujeme klasicky od osmi do čtyř hodin a nemyslím, že bychom se tedy drželi nějakých striktních pravidel. Janča je s námi od začátku a prostě to tak nějak přirozeně vykrystalizovalo.
Navíc, už když jsem pracoval jako freelancer, tak mi manželka dost pomáhala. Byl jsem na to sám a Janča se mnou spoustu pracovních věcí konzultovala. Věděla tak o mých starostech a o mých pracovních procesech. Od začátku mého podnikání byla ten nejbližší člověk, se kterým jsem svou práci mohl projít.
Broňka mám vlastně odjakživa spojeného s jeho manželkou Maruškou, takže myslím, že je na tom stejně.
Broněk
Já to mám dost podobně. Když jsem se s manželkou seznámil, čerstvě jsem začal pracovat s Tomášem. A od té chvíle Maruška věděla, co dělám, až se k nám pozvolně přidala.
Ve firmě fungujeme hodně na té osobní rovině a myslím, že nikdo z nás s ničím nemá problém. Vždycky se na všem jednoduše dohodneme.
Tomáš
K tomu musím dodat, že třeba takové to prapodivné zákulisí například ohledně peněz nebo podílu mezi spolumajiteli – které se v některých firmách objevuje – se nás vůbec netýká. Naopak toto u nás funguje velmi dobře a moc si toho vážím.
Broněk
Přesně tak. A myslím, že změna mindsetu neproběhne jen tak přes noc, ale vyvíjí se postupně s každou novou zkušeností. Osobní rozvoj je pro mě velmi důležitý a když k tomu připočteme i pracovní zkušenosti, náš pohled na svět se tak nějak přirozeně a pomalu formuje. A to vše je úzce spjato právě s adaptací a schopností improvizace.
Tomáš
Je to jako v životě – stárnete, vychováváte děti, staráte se o rodinu a ve firmě je to podobné. Firma roste a zároveň přináší plno dalších krásných věcí. A společně s tím se trochu mění i osobnost člověka.
Cítím, že nám to spolu opravdu klape a jsem nadšený z toho, jak naše společnost prosperuje. Stále si občas dopřávám vzrušení z padákových seskoků a organizuji je i pro naše klienty. Důvěra je u nás ve firmě tak velká, že se dokonce i Broněk rozhoupal, že si se mnou skočí, což mi udělalo obrovskou radost. (smích)
Broněk
Doufám, že to je bezpečné. (smích)
Broněk: Rádi bychom se s vámi podělili o ukázky naší práce a další doplňující materiály. Na jednotlivé materiály se dostanete prostřednictvím odkazů níže.
Na přehledu studií stránek, které mají nejlepší SEO v ČR, se některé stránky, na nichž jsem pracoval, umisťují na pozicích 3 až 5:
https://www.oseo.cz/kdo-ma-nejlepsi-seo-v-cr/
Rozhovor se mnou na mladypodnikatel.cz:
https://mladypodnikatel.cz/bronislav-markowicz-stat-se-konzultantem-je-tezke-clovek-nekolikrat-upadne-ale-musi-jit-dal-t9319
Stejně tak má rozhovor na tomto portálu i Tomáš:
https://mladypodnikatel.cz/maximalni-zajem-o-detaily-projektu-je-znak-profesionalniho-online-marketera-radi-tomas-kosour-z-mk-vision-t33489
Na mladypodnikatel.cz jsme také jako firma:
https://mladypodnikatel.cz/pohlidejte-si-seo-pri-redesignu-webu-t35033
Umístil jsem se v žebříčku Top 100 inspirativních českých marketérů:
https://www.whitepress.com/cz/blog/1013/top-100-inspirativnich-ceskych-marketeru
Vydali jsme e-book Nejčastější SEO mýty, který si zdarma můžete stáhnout zde:
https://www.databook.cz/nejcastejsi-seo-myty-4012
E-book případně najdete také na našich stránkách:
https://www.mk-vision.cz/2018/01/02/3217/
Bronislav Markowicz a Tomáš Kosour
Zakladatelé agentury MK-VISION
mk-vision.cz
